V. Patrovský

V minulém čísle Chataře jste mohli prostřednictvím reportáže v rubrice "Pojďte s námi na návštěvu" nahlédnout do kuchyně do kuchyně radiesthetika (chcete-li proutkaře) profesionála. V tomto čísle nám autor článku poradí, jak můžete biolokaci vyzkoušet sami. Ale pozor! Berte vše jen jako zábavnou kratochvíli! Žádný učený z nebe nespadl a ne každý má pro tuto činnost potřebné vlohy.

Proutkařský jev má komplexní povahu a po zhodnocení všech podstatných teorií a indicií lze předpokládat jeho dva druhy:

- Proutkař reaguje na vnější fyzikální a biofyzikální podněty (změna elektrického a magnetického pole, infrazvuk) a přes nervovou soustavu je vyvolána křeč svalů a tím pohyb proutku;

- Proutkař je sám zdrojem kmitů a to svalovou tenzí Tyto kmity se šíří do okolí a na rozhraní dvou materiálů odlišných fyzikálních vlastností (dielektrik), například voda - písek, ruda - hornina, se odrážejí zpět a vyvolají svalovou křeč.

K posouzení možnosti podstaty jevu je třeba si všímat různých průvodních jevů, které laikům, ale někdy i odborníkům, unikají. Podle některých výzkumníků je reakce virgule nad rudnými žilami mnohem silnější než nad prameny. Reakce je prý také mnohem silnější nad minerálními prameny než nad obyčejnou vodou (pokus, kdy by se do tekoucí vody menšího potoka nasypalo něco soli, by mohl být zajímavý). Při překračování potoka a při držení proutku podhmatem jde proutek nahoru, když voda proudí vpravo a naopak, což ukazuje na jakýsi magnetohydrodynamický jev. Suchý proutek údajně nereaguje, což by naznačovalo, že je podstatná elektrická vodivost. Kovové proutky reagují podle mínění některých proutkařů razantněji. Na druhé straně však američtí proutkaři používají virgule z umělých hmot, což nutnost elektrické vodivosti jaksi vyvrací. Zajímavým jevem je "naindukování" proutkařské schopnosti osobám, které tuto schopnost postrádají nebo ji mají slabě vyvinutou. Stačí, aby proutkař vzal osobu za obě ruce asi na minutu. Naindukování vydrží až několik dní. Existenci vlnového charakteru biolokace potvrzuje i tzv. Bishopovo pravidlo, které umožňuje určit hloubku pramene. Spočívá v tom, že proutkař zaznamená první reakci proutku ze dvou protilehlých stran. Uprostřed této linie by měla být anomálie v hloubce, která odpovídá polovině této trasy. To znamená, že se vlnění odráží od operátora v úhlu asi 45°.

Pro pokusy si zvolíme ocelový drát délky asi l metru a tloušťky asi 1 mm, který ohneme do tvaru smyčky. Konce, které budeme držet v rukou, musíme opatřit rovnými trubičkami o průměru 3 - 5 mm a to proto, že poměrně slabý drát by byl v ruce značně nestabilní a vlivem prohnutí při chůzi by se mylně vychyloval. S takto upraveným proutkem, který uchopíme nejlépe podhmatem (držadla nahoře, palce, na koncích), vytvoříme určité svalové napětí a proutek nastavíme do úhlu asi 45°. Nejvhodnější pro zkoušku je přejití malého potoka po lávce. Máme-li proutkařské schopnosti, měl by proutek reagovat. Dále můžeme zkusit reakci při otáčení na hrázi rybníka, na svazích a mírně skloněných loučkách v blízkosti řeky apod. Dále můžeme vyzkoušet různé uvedené typy proutků, včetně tvaru (nad anomálií obě ramena k sobě přiblíží). Můžeme se pokusit detekovat i kovové trubky ve stěnách (reakce na trubku, nikoliv na vodu uvnitř). Na zahradě si můžeme zjistit tzv. dráždivé či geoanomální zóny, které mohou v případě, že se stýkají nebo kříží, mít špatný vliv na plodiny a květiny. Nic nás to nestojí a pokud nemáme právě mikrozahrádku, nasázíme zeleninu a květiny raději o kus dále. V některých místech poblíž vody můžeme vidět stromy s nádory na kmeni, hlavně břízy a buky, což je důsledek geoanomální zóny. Na hledání pramene zatím však příliš nepomýšlejme, neboť bychom se mohli splésti a zbytečně vydat peníze za kopání studny či vrt. Proutkařskou schopnost je třeba rozvinout a nabýt zkušenosti.

Kyvadlo (pendl) je bohužel velmi citlivé na rušivé vlivy a autosugesci. Cvičení v citlivosti lze objektivně provést třeba tak, že kovový kotouč nebo magnet je zakryt pokrývkou. V přírodě používáme kyvadla jen při velmi pomalé chůzi nebo po zastavení. Na malé odchylky nebereme zřetel Některé citlivé osoby používají malého kyvadélka nad mapou, kde jim má označit hledanou osobu, pramen či nějakou věc. To však patří do biolokace a pokud je tato činnost úspěšná, je třeba ji zařadit do jasnovidnosti. A o její podstatě na rozdíl od jiných hraničních jevů, nemáme zatím ani tušení...

Geofyzika má řadu moderních metod pro výzkum podzemních anomálií a charakteristik. Tyto metody lze rozdělit na elektrické a neelektrické. Elektrické jsou pak kontaktní a bezkontaktní. K prvým náleží měření elektrického odporu střídavým proudem na určité zvolené linií; proud se zavádí například elektrodami ve vzdálenosti 5-10 metrů a druhým párem elektrod uvnitř této linie je rozdělení napětí. Anomálie se projeví zvýšením nebo snížením elektrické vodivosti. Podobná je metoda spontánní polarizace, kde se však používá stejnosměrného proudu. Mezi bezkontaktní metody, které jsou velmi rychlé, patří metody indukční, magnetometrické a vysokofrekvenční. Pro čtenáře může být zajímavá metoda velmi krátkých vln, prováděná pomocí tranzistorového přijímače na příslušném rozsahu VKV. Nad anomálií příjem vhodného vysílače slábne až mizí. Metoda byla popsána v čísle 12/88 a pro doplnění uvádím:

Především vybraný vysílač nesmí být příliš silný, ale ani příliš slabý. Vysílač, který je dobře slyšet i při zcela zasunuté anténě, nelze dost dobře použít (to ovšem závisí i na místě příjmu). Dále je třeba znát polarizaci vysílače. U nás jde většinou o polarizaci horizontální, což znamená, že maximální příjem nastane při vodorovné anténě. Pouze vysílač Ústí n. L. (69,2 MHz nebo na 70,58 MHz, popř. na 72,2 MHz) a dále Liberec (72,74 MHz a 69,98 MHz) a Jeseník (70,16 MHz a 68,66 MHz) mají vertikální polarizaci, kdy optimální příjem je při svislé anténě. Anténa přijímače má směrový účinek, kdy při otáčení, v jedné poloze příjem zeslábne, což nesmí být zaměněno za reakcí na zónu. Když kráčíme terénem, anténu přijímače natočíme jen o 10 - 25° od této kritické polohy, jinak by se účinek zóny nemusel projevit. U některých zón je třeba jít i z druhé strany a za polohu zóny považovat poloviční vzdálenost mezi oběma reakcemi. To je podobné jako u virgule. Tato poloviční vzdálenost současně udává přibližnou hloubku (trojúhelníkové nebo Bishopovo pravidlo).

Další podmínkou úspěchu je vhodné počasí. Nejvhodnější je doba mezi 9. a 11. hodinou a pak mezi 15. až 19. hodinou, mírně pod mrakem, oblačno. Půda nemá být mokrá, ani zase příliš vyschlá. Naše měření se značně zpřesní, když na FM detektor připojíme malý mikroampérmetr s rozsahem do 20-50 A, nejlépe výprodejní přístroj používaný jako indikátor v magnetofonech.

Mikroampérmetr je připojen správnou polaritou na kondenzátor hodnoty asi 5 M, který je napojen na dvě diody FM detektoru. Výchylka mikroampérmetru při vyladěném vysílači se nastaví potenciometrem 25-47 K na téměř plnou výchylku. Připojení je naznačeno na schématu. (Vyvedení svorek a napojení může provést jen odborník, je vhodné se obrátit na známého radioamatéra). Také záleží na kvalitě přijímače: lze použít typ Song, Kvintet, Domino nebo Arioso, případně i některé přijímače zahraniční. Přijímače Menuet nebo Dolly se příliš neosvědčily. V současné době se na využití jevu pracuje u nás i v NSR.

Mezi neelektrické metody patří třeba měření výronu oxidu uhličitého, měření radioaktivity (je způsobena plynem radonem), dále to může být šíření ultrazvuku, měření teploty půdy aj.

Tyto geofyzikální metody nejsou rovnocenné ani ideální, tím méně to pak můžeme chtít od biolokace. Obojí totiž vyžaduje značnou zkušenost a magnetická anomálie, zdaleka nenaznačuje přítomnost vody a právě tak přítomnost radonu nemusí vytvářet škodlivou zónu. Geofyzikové proutkaře nepotřebují, ale zůstává skutečností, že biolokace prováděná dobrým proutkařem je velmi jednoduchá a použitý nástroj (virgule čili proutek) je na rozdíl od většiny fyzikálních přístrojů levný a lehce přenosný.

Údaje z různých pramenů uvádějí, že proutkařské schopnosti má 20-40 procent lidí a asi stejný počet má tyto vlastnosti slabší nebo je lze rozvinout. Úspěch je podmíněn nejen vrozenou schopností, ale i vytvořením určitého svalového napětí. Proutkař má být odpočatý, má mít boty s gumovými podrážkami, a nejvhodnější pro biolokaci je denní doba mezi 9 - 11 a mezi 14 a 16 hodinou. Slunečné počasí není pro práci vhodné. Operátor nesmí na nic podstatného myslet, a kromě vody si nesmí nic představovat ani předpokládat.

	Nejběžnější typy virgulí: a - smyčka, b - písmeno omega, c - ocelová spirála, d - klasický vrbový proutek, e - ve tvaru L.
	Držení virgule (nahoře,
	Připojení indikátoru (mikroampérmetru k obvodu detektoru FM
	Ukázka tzv. kyvadla