V. Patrovský

První setkání s blbostí

Tak hned na začátku mne napadá, že je nutno ve článcích, diskusích apod. vždy definovat poměrně přesně o co jde, jinak se dosti často stává jak praví přísloví - jeden o koze, druhý o voze. Nuže blbost je zde míněna nikoliv v pojetí psychiatrickém, ale jako různý stupeň hlouposti, kdy selže logika nebo je nedostatek zkušeností a ve vědě, kde chybějí informace a rešerše, tedy znalost toho, co již je známo a uděláno, dobré, špatné i neurčité výsledky. Hloupost až blbost ovšem se objevuje všude v rozmanitých formách a musíme počítat s Janem Werichem, že boj s blbostí se nedá vyhrát, ale nelze z něho ani ustoupit, protože pak by blbost zaplavila svět.

Na adresu mnohých skeptiků a polovzdělanců pak je dobré připomenout latinské přísloví "errare humanum est, turpe in errore persevarere" - chybovati je lidské, ale hanebné je v chybách setrvávat.

Takže můj asi první kontakt s blbostí (když budu vynechávat blbost obecnou, školní, politickou atd., když jsem v r. 1945 v novém časopisu Lučba četl článek o svítících barvách od jakéhosi Dr. Votýpky, který sice faktograficky nebyl špatný, ale byl špatně přeložený, protože místo nitrid boru autor napsal dusičnan bornatý a místo sirník zinečnatý sirnatý zinek. Považoval jsem se tehdy za experta, neboť jsem se již několik let o tyto hmoty zajímal a napsal svůj krátký článek o svítících barvách v Lučbě č. 4/1945, str. 89 a byl to zřejmě můj první odborný článek. Lučba se pak změnila na Chemii a i zde mi do r. 1952 vyšlo na podobná témata několik článečků.

Po několik let jsem se nesetkal s odbornou blbostí, snad jen s výjimkou blbosti čerstvého absolventa KU, jakéhosi Svacha, který krátkou dobu vegetoval i u nás v HUG a ukázal se jako tvrdohlavá osobnost s prázdnou hlavou. Ano, vzpomínám si, že jednou doplnil odměrnou baňku asi 1 cm nad rysku označující objem a na moji otázku co to znamená odpověděl, že roztok byl trochu teplý a že až se ochladí, tak to bude akorát. Kdo není chemik nebo aspoň technik, tak asi neocení absurdnost tohoto "vysvětlení" a zřejmě nebude ani ohromen třemi publikacemi pana Svacha v německém časopise Zeitschrift für analytische Chemie (Fresenius), popisující kolorimetrické stanovení mědi, vizmutu a thoria novějším činidlem - pyrokatechinovou violetí, a to tak, že pro stoupající množství prvku, např. 1 až 10 mg, přidával kapku, dvě, tři, pět až deset kapek činidla, takže neměřil zabarvení příslušející prvku, ale zabarvení činidla. Nesmysl, na který by musel přijít i bystřejší středoškolák. Je to ale ostuda redakce jinak váženého německého Fresenia (zakladatele časopisu), která tento nesmysl uveřejnila. Nyní vidíte, že jsem tím zabil asi čtvrtinu stránky.

Superblbost se však objevila v roce 1963 v podobě Příručky anorganické kolorimetrické analýzy od autorů A. Dragomireckého, V. Mayera, K. Řeřichy a RNDr. J. Michala, CSc. První tři byli inženýři, knihu vydalo Státní nakladatelství technické literatury a v jakési soutěži dostala dostala 4. cenu! Ještě nutno dodat, že knihu lektorovali dva vědečtí pracovníci z UK, známý prof. RNDr. Mgr. J. Zýka, CSc. a RNDr. M. Malát, CSc. A protože jsem byl expert na analytickou chemii, tak již po pouhém prolistováni knihy jsem objevil spoustu nesmyslů, které pro laiky přiblížím podobností tvrzení typu, že něco osolíme 5 dkg cukru.

Odborně řečeno, byly popsány roztoky, které nelze připravit a extrakce, které nelze provést. K redukci byl doporučen chlorid olovnatý, neboť ing. Drahomirecký, ač emigrant Ukrajinec, nevěděl, že ruské olovo je náš cín. Příprava standardních roztoků, které jsou podstatné pro rozbory, je stylistický i faktický zmatek! Tak u tantalu se sice mluví o platinové misce, ale hned vedle se mluví o kádince. U thoria a titanu se do textu připletla značka pH (stupeň kyselosti), u antimonu se objeví proměna na arsen, standard selenu při odpařování ztratí většinu selenu, atd.

Kniha obsahuje řadu dalších výtečností, které však nemá význam popisovat protože pro nechemika by asi nevyvolala dojem obludné blbosti. Je třeba dodat, že kniha byla přeložena do němčiny, ovšem bohužel opravená, takže ostuda nebyla pro SRKL tak veliká. Čtenáře však může zajímat, jak takový výtvor mohl vzniknout. Předně tři spoluautoři Mayer, Řeřicha a Michal odevzdali Dragomireckému své materiály a dále se o to nestarali. Zato Ing. Dragomirecký se přípravě knihy ujal s plnou vehemencí a nízkou erudicí. Dobře jsem ho znal jako pošuka, protože jsem byl tři roky po skončení vojenské služby v r. 1951 zaměstnán ve Výzkumném ústavu kovů v Panenských Břežanech, kde byl vedoucím analytické laboratoře. Z lektorů na posouzení pracoval jenom dr. Malát, protože prof. Zýka si odjel na cesty do ciziny. Když jsem s dr. Malátem mluvil o spoustě chyb, která v knize nechal, řekl mi, že byl na to sám, měl povinnosti na škole, chyb a nesmyslů tam bylo daleko víc a byl z toho doslove oblben. Mnohem později, když jsem opravoval korektury svých publikací, jsem si ověřil, že dělat korekturu knihy je práce na zblbnutí. Chybu totiž objevíte tak až po pátém čtení, každé slovo musíte číst takřka pod lupou, protože nevíte, co na vás tiskárna nastraží. To vyžaduje nervové vypětí a za deset stránek toho máte právě tak dost, musíte si odpočinout a pokračovat až později. Osvědčuje se také číst od prostředka či odzadu. Když zjistíte, že na 3-4 stránkách není chyba, vaše pozornost poleví a hle, později se zjistí, že jste přehlédl 3-4 chyby. A teď si představte, že navíc musíte poznat odborné chyby. Nicméně za svoji osobu si myslím, že právě odborné chyby poznávám mnohem snadněji než tiskové, protože třeba ovliňování vám nedá patřičný signál, že tam chybí "v". Samozřejmě že dr. Malát měl text vrátit nebo požádat známého, aby mu pomohl. Ale stejně neodpovědné bylo, že text neprohlédli tři spoluautoři a odpovědná redaktorka. Já jsem se do této aféry namočil a kromě věcné kritiky, napsané do Chemických listů, jsem upozornil SNTL. Byla svolána porada a všichni byli na mne jako sršáni - malé chyby odmítli nebo z nich udělali zásluhy a z velkých ohyb udělali nepatrné.

S další čtyřnásobnou blbostí jsem se setkal u čtyřech knih, v nichž se autoři se snažili "odborně" objasnit čtenářům alchymistické podvody. První byl výtvor F. Gela Syn čarodějnice (o Keplerovi). Na str. 79 vysvětluje, že alchymista roztavil nesporné olovo, které míchal stříbrnou tyčinkou a po vychladnutí byla v kelímku zrnka nesporného zlata! Kde byla a kde je našel neporušené už nepíše, zda na dne, či na povrchu? Vysvětlení je, že tyčinka byla dutá a v ní byla ukryta zrnka zlata. Stříbro taje při 960 °C a tak se mu nic nestalo, zlato dokonce prý až při 1240 °C (správně 1063 O°C). Pan Gel netušil že se zlato v roztaveném olovu rozpouští jako sůl ve vodě a tak je nikdo nemohl nikde nalézt. Když jsem ho na tento nesmysl upozornil, napsal mi, se nešlo o transmutaci, ale o trasformaci. Inu, sancta simplicitas! Knížka vyšla v nakl. Magnet 1971. Nesmysl převzal do své knihy Podvedená veda J. Glückselig (1972), ovšem na str. 207 oznámil, odkud to převzal. Dalším expertem byl Ing. (!) S. Michal v knize Perpetuum mobile včera a dnes. Na str. 39 ukrývá zlato do dvojitého dna, které se roztavilo a na něm plavalo roztavené zlato. Neměl chudák tušení o bodu tání zlata. Upozornil jsem na to SNTL a ve druhém vydání už tento nesmysl odstranili. Konečně V. Kaplický v knize Život alchymistům (o Edv. Kellym) vykládá jako učeň Kelly, jak viděl na roztaveném olovu kousíček zlata, který tam mistr Dee šikovně vhodil. Opět tedy nevědomost nejen o bodu tání, ale i rozpustnosti zlata v olovu. Kritický článek o těchto omylech našich pisálků mi vyšel v Chemických listech 75, č. 10 1075, 1981. Kniha sama vyšla v r. 1980. Uvedené čtyři knihy lze celkově hodnotit velmi dobře a tak jeden urputný nesmysl celou knihu pokazí, pokud si ho čtenář všimne. Ale i když nepozná, že jde o nesmysl, autor mu imputuje domněnku, že jde o podvod či trik a to se pak přenáší i na další záhadné jevy i když o trik vůbec nejde.

2. Jitro kouzelníků nebo šarlatánů ?

Byli jsme nadšeni, když v roce 1969 vyšla u nás kniha, J. Bergiera a L. Pauwelse Jitro kouzelníků, přeložená z francouzského vydání z r. 1960. Když jsem v r. 1997 připravoval pro PP článek o alchymii, důkladně jsem si v této knize prostudoval 40 stran věnovaných alchymii, abych zachytil nějaké zajímavosti. Téměř se však stydím, že jsem bezmála po 30 letech přišel na to, že musím nad touto knihou a zejména nad kapitolou o alchymii zlámat jako chemik hůl. Četl jsem vždy knihu trochu na přeskáčku, ale i tak před roky mi byly některé věci divné. Učinil jsem tedy dotaz na svého známého ve Francii, aby se Bergiera zeptal (tehdy ještě žil). Přítel mi však sdělil, že ho Bergier odbyl, že se nesmysly nezabývá. Po důkladném přečtení kapitoly mi bylo jasné, že ji nenapsal chemik Bergier, jak jsem dosud předpokládal, ale publicista Pauwels. Bergier rukopis ani korekturu zřejmě nečetl a seznámil se s knihou až když vyšla. To nám připomíná případ Příručky anorganické kolorimetrické analýzy, popsaný v předchozí kapitole.

Co napsal publicista Pauwels tak strašného? Předně popisuje tajemná setkání s alchymistou Fulcanellim a vyzvedává jeho knihu Tajemství katedrál a Příbytky mudrců. V sochách a reliéfech katedrál jsou prý ukryta velká tajemství. Knihu jsem mohl shlédnout (v překladu), ale žádná tajemství jsem neobjevil, asi nejsem řádně zasvěcený. Pauwels tvrdí, že je rozdíl mezi alchymií a pavědou (!) jako je radiestézie (proutkařství)! Alchymista prý prováděl až tisíckrát destilaci - to ovšem k ničemu nevede a zejména ne z tehdejšího málo odolného skla. Operace prováděl alchymista až několik let. Pauwels nám líčí vznik alchymistického vejce jako modročerné fluidum, světélkující ve tmě. Směšuje skutečné vědce (Curieová, Soddy, Einstein) s alchymisty atd. Z těchto blábolů pak vyplývá mnou již dávno tušený poznatek - o jevech a problémech, které mají co dělat s přírodou, se mohou vyjadřovat jenom přírodovědecky vzdělaní lidé, ale nikoliv lidé s humanitním vzděláním a publicisté. Ostatně již v minulé kapitole se to ukázalo u spisovatelů. Zde bych připomněl Karla Čapka, který když psal Krakatit, tak se zcela jistě musel poradit s chemiky, jinak by totiž nevěděl, že existuje vysoce výbušný ozonid benzenu. Poznámku k Jitru kouzelníků mi uveřejnil Spirit začátkem října 1997.

3. Povedené překlady a záměny

Již jsem se zmínil, že Ing. Dragomirecký, ač původem Ukrajinec, považoval ruské olovo za české olovo, ačkoliv šlo o cín. Svůj omyl ovšem měl poznat z textu, protože chlorid olovnatý na rozdíl od chloridu cínatého nemůže nic redukovat. Dr. Grygar v jedné své první knížce o vesmíru si jaksi popletl neutron a neuron. V knize E.I. Parnova Na křižovatce nekonečna, kterou překládal z ruštiny spolu s Dr. Anderlem, nám na str. 234 cosi říká o pravotočivých uhlovodících a levých uhlovodíkcích. Jde o optickou otáčivost, to je v pořádku, jenže německé Kohlenhydrat a ruské ugjevod je uhlohydrát, což je starší název pro cukr, glycid. Dr. Grygara však mnohonásobně předčil překladatel z němčiny knihy H. Füllera Buňka a život (Pyramida, Orbis 1976), jakýsi dr. Leo Sigmund a odbornou revizi prý provedl dr. P. Pikálek. V knize totiž najdeme uhlovodíky místo uhlovodanů víc jak dvacetkrát. Není přece třeba vysoké odbornosti k vědění, že benzin, nafta i petrolej jsou uhlovodíky a ty přece nemají s živou hmotou nic společného. Dobře je znám překlad guinea pigs jako guinejská prasátka, ačkoliv jde o morčata. Neméně půvabný je překlad mořská prasátka z německého Meerschweinchen či dokonce z ruského morskaja svinca. Také v knize V.I. Klassena Magnetizácia vodných systémov (Alfa, Bratislava 1984) se objevuje vylepšený termín morská morčiatka (str. 261). Ač odborná stránka knihy (přes zdrcující kritiku vědátorů V. Vacka a J. Koryty v Chemických listech (č. 9, 1223, 1985) je celkem uspokojivá vzhledem k době vydání v SSSR (1982), je překlad příšerný. Např. na str. 90 místo neurotropních je neutronových. Místo kyvety z fluoridu vápenatého je zde kyveta z fluoridu draselného, překladatel ing. F. Jusko si jaksi popletl kalium a kalcium a ani ho nenapadlo, že fluorid draselný se rozpouští ve vodě. Geniální a genitální, simulace i stimulace, pro někoho španělská vesnice. V knize jsou další výtečnosti, jako destilovaná voda z vodovodu. Mnoho autorských jmen je zprzněno, např. místo Cabicar a Einhorn je Grabicar a Einchon, místo Neuman je Nejmath atd. Uvedené poklesky ukazují, že překlad do češtiny nemůže dělat filolog znalý řečí, ale odborník v daném oboru, případně tento musí text revidovat. Vyskytly se i řídké případy, kdy vynálezce či autor použil odborný termín zcela nesprávně nebo nový termín vytvořil. Tak pan Kubeš prodává za 2500 Kč přístrojek detekující rezonanci - dotknete se kovového knoflíku a ajta, když to vrčí, jste v nebezpečném rezonančním poli. Jednotka rezonance je prý jeden resen (čti pozpátku) a je dána 50 g mědi položených vedle detektoru. Předně nejde o žádnou rezonanci, ale zachycení elektrického pole tělem jako anténou - to lze demonstrovat u starých elektronkových rádií, když na živou zdířku pro gramofon přiložíme prst. Přístrojek silně reagoval i v kostele ve Vlašimi, což jasně dokládá jeho nesmyslnost. Proti novým termínům nelze nic namítat, pokud je nelze nahradit jinými a hlavně pokud neoznačují něco mylně, nejvýše jen něco, co je nejisté, neprokázané, např. částice myšlení (psiony, psitrony, psychony, mentiony).

4. Podvodníkem proti své vůli

Zdá se to být ojedinělý případ. Začátkem padesátých let Dr. Přibil u nás začal studovat nové sloučeniny, tzv. komplexony, které umožňovaly do té doby nemožné postupy, zejména dělení a stanovení tvrdosti vody. Dr. Přibil zadával své nápady studentům a tak student Vorlíček dostal jako disertační práci dělení uranu. Publikovalo se to někdy v roce 1952 a můj šéf v ÚÚG začal tuto metodu aplikovat až za několik let. Ale ať to zkoušel jak chtěl, tak mu to nevycházelo! Odebral se ke konzultaci k již diplomovanému dr. Vorlíčkovi a ten vyklopil pravdu - věc si vymyslil a napočítal . Ale proč? Inu několikrát to zkoušel, ale taky mu to nešlo a tak to několikrát oznámil Dr. Přibilovi. Jenže ten mu tvrdil, že to zkoušel a že to musí jít . A protože student Vorlíček potřeboval udělat disertační práci, tak mu nezbylo, než Přibilovi vyhovět, co se dá dělat. Představený a maminka mají vždy pravdu.

5. Neobyčejný výkvět totální blbosti

V životě jsem nečetl nic tak pitomějšího, než článek Setkání s duchy v ZaZ č. 1/1996 od anonymní značky -doc-. A o co jde? Pan -doc- začíná slibně jakýmsi podivným telekinetickým úkazem na hradu Helfenburgu u Úštěka, aby v zápětí rozdělil duchy na psychidy, způsobené psychikou člověka a na jevy s fyzikálním základem, fyzidy. Obojí druh duchů potřebuje k projevu spouštěcí kód. Nemohu zde popisovat všechny omyly a nesmysly, ale jako chemik se zaměřím hlavně na ty chemické. Tak prý sirník má schopnost fosforescence, ovšem teprve o kus dál upřesňuje, že jde o sirník vápenatý. Hned přechází na kyz železný FeS₂ a pyrit FeS, přičemž názvy zaměnil. Pak shrnuje "poznatky". Staré domy, malta, vápno, síra, vejce, sirovodík a požár prý vytvoří sirník vápenatý, takže nebožtík má v rakvi na poslední cestě vše potřebné pro vznik amfoterních krystalů. Teprve po několikerém přečtení jsem pochopil, že sirník vápenatý je amfoterní (což je blbost) a že má sloužit jako spouštěč pro strašení duchem zemřelého. Dále pak pan -doc- opakuje, co všechno takový krystal může dělat. Na třech stránkách s malůvkami se dozvídáme ledacos zajímavého, leč pitomého. Dokonce vysvětluje i materializaci. Fyzika prý vysvětlujte, že svíčka svítí proto, že má obrovské množství volných neutronů (!), dole tvrdí, že už jsme to okázali… (?) Pak přichází konec nadepsaný jako Indicie, kde se dozvídáme, že alchymista dává do tyglíku přečištěnou (!!) síru, kysličník železa v podobě rzi nebo pilin, které následně destiluje, taví, sublimuje, dostane amfoterní krystal sirníku železa, který očkuje zlatem… Nebožtík měl velkou touhu po zlatě, až došlo k přirozené transmutaci. Dále se dozvídáme, že dle mineralogie (Slavík!) se sirník vápenatý vyskytuje na černi sporadicky, což si popletl se síranem vápenatým - sádrovcem. Na závěr píše -doc-, že je ve vědě laikem a proto prý neuvádí fyzikální ani chemické vzorce… Zaklínadlo hochštaplerů, kteří čekají, že jim to bude nikdo vymlouvat!

6. Jak se továryš Kitajgorodskij stal pitomcem, aniž by to tušil

Náš časopis Vesmír vždy radostně přinášel zprávy ze SSSR. Tak v č. 11/1973 na str. 345 nás E. Kunovská seznamuje s geniální knihou továryše Kitajgorodského, doktora matematických a fyzikálních věd, která již ve druhem vydání vyšla r. 1973 pod názvem Renixa. Dozvídáme se, že Renixa je nové slovo, které nechtěně vytvořil žák, který zadaný úkol, napsaný učitelem na tabuli (azbukou) jako ČEPUCHA, což znamená hloupost až pitomost, přečetl v latince jako renixa. Je o tam zmínka v Čechovových Třech sestrách. Kitajgorodskij tento "přečin" považoval za něco nehorázně pitomého a tak napsal kniha o hlouposti s titulem Renixa. Podíváte-li se však na slovo napsané azbukou, zjistíte, že není třeba velké fantazie, abychom slovo přečetli jako renixa, když se nám do toho připlete latinka. Zmíněný žák se totiž asi učil francouzsky, jak bylo tehdy v Rusku zvykem a tak mu to trochu přeskočilo. To ovšem není žádná pitomost, to je přeřeknutí, nepozornost a herci se takovými přebrepty dokonce chlubí a dávají je k lepšímu. Vesmír č. 9/1984 uveřejnil pak článek Za hranicemi vědy, což byl rozhovor I. Budila (současného redaktora rozhlasového Meteoru) s prof. Kitajgorodským. Ten se opět opájel renixou a nadával na polovzdělance, zabývající se parapsychologií a psychotronikou, ale pronesl zajímavý verdikt. Má prý osobně dojem (str. 279), že člověk, jemuž je víc jak 60-65 let, nemá oprávnění, aby vykládal, že vědecky pracuje - paradoxní je, že jemu v té době bylo již 70 let!!

7. Továryš Míša Volkenštejn se zalyká

Ano, ve Vesmíru č. 3/1984 na pouhých dvou stranách se zalyká termínem pseudověda a odvozeninami asi 22-krát. Článek má název O fenoménu pseudovědy a byl převzat ze sovětské Prirody č. 11/1983. Volkenštejn se vyznamenal již ve Vesmíru č. 12/1983, kde na str. 374 jako člen korespondent AV SSSR kritizuje práce o "magnetizované" vodě (sám termín je nesprávný. Nuže ve svém článku z r. 1984 se sice snaží popsat co je věda a pseudověda, ale vzdor jeho vědeckosti se mu to nedaří - je to přece jednoduché - pseudověda je přístup, který se předkládá jako vědecký, ale není, protože ignoruje základní vědecké přístupy, zejména rešerši a zhodnocení dosavadních zvyklostí.

Na dvou stránkách nakecal tolik nesmyslů, omylů a paradoxů až hrůza. Pravda prý dříve či později zvítězí, ano tzv. polyvoda v r. 1971 byla poznána jako omyl, zatímco magneticky upravená voda (MUV), kterou Volkenštejn hlavně v článku potírá, dál vesele existuje. Psychologie zná tzv. psychologickou projekci, kdy subjekt své vlastní nedostatky přenáší na druhou osobu. Takže pseudovědec či diletant je nekritický, namyšlený, fanatický, nepřístupný. Neudržitelnost telepatie a parapsychologie byla prý již mnohokrát prokázána, telekineze je principiálně vyloučená, biopole je termín nevědecký, voda si nic ne pamatuje, časový průběh přestavby struktury kapalné vody trvá řádově stotisíciny sekundy (bohužel protonová relaxace, využitá v protonových magnetometrech, trvá 3,5 sekundy a porušená struktura vody např. varem nebo zmrznutím trvá až 24 hodin. Bere si na mušku V.I. Klassena, který pracoval na výzkum magneticky upravené vody a zesměšňuje ho; zemědělce, kteří prokázali, že MUV zvyšuje výnosy, považuje nepřímo za podvodníky - jedno políčko zalévali prý více, druhé méně. Pod článkem je podezřelý citát od jakéhosi Charlese Maurice Talleyranda (1754-1838). Někdy stačí, aby člověk předstíral nevědomost toho co zná, aby získal pověst že zná co neví. Lze si to snad vykládat tak, že Volkenštejn popírá vše změrně účelem dezinformace?

8. Paradox zbožného astronoma

Dr. Grygar není zarputilým kritikem parapsychologie a UFO, leč občas, jako např. 12. ledna 1998 na ČRo l v pořadu "Dva na jednoho" hodí na paravědce jedovatou slinu. Netají se však tím, že je věřící a nábožný a dokonce existuje fotografie, jak v mládí ministroval. Nuže proč para a hraniční jevy a lidi, kteří se tím zabývají, když bible je těchto jevů plná? Ve Starém zákoně jsou to hlavně prvky kosmonautické, v Novém zákoně pak hlavně léčitelství. Učinil jsem mu již dva dotazy, ovšem bezvýsledně - budiž mu připsáno k dobru, že je astronom a nemluví moc o vědě. Kult osobnosti z něho dělá spíš nekritické okolí včetně Indů, kteří mu udělili jakousi cenu.

9. Jak se ověnčit svatozáří vědce

Odnedávna je známo, že některé odborné publikace skoro ze všech oborů hýří matematickými vzorečky, kterými chce autor dokázat jak je chytrý a jak na to pěkně přišel. Možná, že si to ani neuvědomuje, že taková kamufláž nemá žádnou cenu. Matematicky lze ledacos dokázat, např. že když dvacetkrát po způsobu novin přeložíme papír tloušťky 0,1 mm, dostaneme vrstvu silnou přes 100 metrů – prakticky však papír přeložíte nejvýše 7-krát. Matematika rozhodně není královnou věd, jak se kdysi halasně tvrdilo, ale je to pouhá, i když užitečná služka. Typický příklad nesmyslného použití matematiky nám podal nechtěné prof. E. Kašpar DrSc. v Rozhledech matematicko fyzikálních 68, č. l a 2, 1989, kde dokazuje (ve světle fyziky a matematiky), že tajemný pohyb čarodějného proutku (virgule) je způsoben víceméně záměrnými pohyby ruky proutkaře, neboť když se konce proutku ohnou přes 90°, je proutek v labilním stavu atd. a dokládá to osmi rafinovanými rovnicemi. Zakopaný pes však je v tom, že pokud by náhodou některá z rovnic platila, potom jen při držení nadhmatem, jenže proutek lze držet i podhmatem, může mít podobu spirály a pružiny nebo L-drátů, kde nelze žádný úhel 90 nalézt. Prof. Kašpar uveřejnil svou teorii hejblat v témž časopise již v roce 1973 a tedy za 16 let se ničemu při své velemoudrosti nepřiučil. Jako kamufláž někteří citují významné osobnosti, zejména Einsteina, i když s jejich problémem nemá co dělat. Výrok Nielse Bohra, který po přednášce Pauliho o Heisenbergově teorií r. 1958 řekl, že není pochyby že tato teorie je ztřeštěná, jde jen o to, zda je ztřeštěná dostatečně, aby mohla být pravdivá – tedy tento výrok může nadchnout kdejakého fantasmagoristu a je snad štěstí, že mnozí šarlatáni o tomto výroku nevědí. Brilantní ukázku pseudovědy předvedl Dr. Špůrek, když v Regeneraci (ale i jinde) uváděl kdejaký šutrák, který měl být prastarým menhirem, v zeměpisných souřadnicích dokonce na vteřiny!! V některých chemických (ale i jiných) publikacích autor zase vyjmenoval a zveličil všechny přednosti,ale na zadnosti jaksi zapomněl.

10. Ing. J. Janča, CSc. (!!) – král šarlatánů

Myslím, že by se měl o prvenství podělit s dříve zmíněným panem -doc- ze ZAZ. Opravdu nevím, kdo je drzejší. Někdy stačí jediné špatné tvrzení, aby se vám autor zprotivil. Jiný, a to je právě případ Ing. Janči, může vyprodukovat několik pitomých knih a je pořád vážený, ovšem jde o to kým. Baby a protivní dědkové ty omyly nepoznají a ani je nenapadne proč dosud existuje Ministerstvo zdravotnictví a lékaři, když stačí si udělat si pendl, nakreslit si kotouček, kde ve výsečích máte napsané léky nebo nemoce a hle – pendl vám ukáže vaši nemoc a lék, který vás vyléčí. Této "metodě" je věnována poslední třetina jeho knížky Psychotronika pro každého (Eminent 1992). Kuriózní je, že články a statě z psych. kongresů se ani náhodou o této metodě nezmiňují. Nemůže zde totiž vůbec dojít k interakci a pendl ukáže jen to, co si subjekt myslí, přeje nebo chová v podvědomí. Pendl je ovšem dobrý indikátor tam, kde k interakci může dojít, například v terénu nad GPZ nebo v blízkosti chorého kloubu apod. Kniha však obsahuje pikantní nesmysly od začátku. V předmluvě Janča píše, že původně se dílko mělo jmenovat Psychotronika očima nepsychotronika, protože sám nejlépe ví, kolik mu do skutečného psychotronika chybí. Nicméně se pustil vehementně do práce. Na str. 11 tvrdí, že za vědecké bylo považováno co bylo marxistické a za nevědecké co nebylo. Tím si dal vysvědčení, že zřejmě nikdy nebyl v odborné knihovně. Tu jsem já velmi často navštěvoval, ale v odborných knihách a časopisech, dokonce ani v sovětských, o marxismu nebylo nic. Měl jsem doma Psychologii pro každého z r. 1952, kde se objevil Einstein, Pavlov a jednou Marx a mám zajímavou astronomii od Perelmana z r. 1954 (NV, přeloženo z ruštiny), kde po Marxovi a Leninovi není ani stopy. Měl jsem také jakousi astronomii od Ivanova, kde se to hemžilo Leninem i Stalinem - inu, byl to doprdelista, ale jak se zdá, v SSSR jich bylo méně než u nás. Na str. 14 Janča tvrdí, že opakovatelnost, kterou žádá věda, je čirý nesmysl! Na str. 16 se musí pochlubit, že slovo okultní pochází z řečtiny – není to pravda, pochází z latiny a když nevím, tak se zeptám, ale Janča ví všechno a nikoho se neptá. A pokud nemohu něco ověřit, tak o tom nepíši – čtenáři je jedno odkud to slovo pochází, právě tak jako šišlavý Polák ve FF č. 9/98 na str. 3 uprostřed vlevo ví, že jakési jehly či sloupy na Měsíci v Moři klidu jsou z granitu tedy ze žuly. Nikdo vzorky neodebral a tam kde byly odebrány, žádná žula nebyla. Na str. 20 poznáváme, že Janča nemá o Mesmerovi ani zdání! Na str. 34 a dále ztotožňuje psychotroniku s okultismem a opakuje svůj omyl, že je to slovo původu řeckého. A tak by bylo možno pokračovat v omylech a nesmyslech dále. Ale je zde i další Jančova knížka – Stopové prvky a kovy života v přírodě (Eminent 1993). Dovolává se jakési Vanselow Leisen, která pendlem dokázala v bramborách hliník, zlato (!), arzen, vizmut a fosfor, zatímco ubohá chemická analýza pouze vápník, sodík, draslík a železo. Největším nesmyslem však je, že Janča rozdělil rostliny podle obsahu stopových prvků a pro úžas čtenářů jsou to i prvky jako germanium, hafnium, erbium apod. Ta pointa je však v tom, že vyčlenil i rostliny, které obsahují uhlík, vodík a hořčík! Každý vyspělejší student však ví, že rostliny jako organické látky obsahují vodík a uhlík a hořčík je nezbytnou součástí rostlinného barviva chlorofylu. Vzdor těmto blbostem je Janče dál glorifikován – ztratil jsem však přehled, neboť jeho ochranný časopis Regeneraci jsem už dlouho neměl na očích.

11. Jak se Pepa Pilný a klub mudrlantů Sisyfos vyznamenali

Pepa Pilný, jinak Josef Fleissig, byl kdysi redaktorem deníku Práce, pak byl vyhozen atd. Nás ale zajímá, že v r. 1995 vydal v nakladatelství Bohemia knihu Zázraky a podvody. Aniž by definoval zázrak, naváží se do všeho, co označujeme za paranormální nebo hraniční jevy. Za pomoci fyziků, zejména, Dr. Rojka, popírá léčitelství, geopatogenní zóny, UFO, u Fatimy v r. 1917 se objevilo ohnivé kolo a šlo o davovou sugesci, což ovšem není pravda, neboť šlo o zářící kouli a světelné jevy viděli lidé až ve vzdálenosti 6 km, nezná moje křestní jméno a jsem pro něho Václav a o kousek dál důchodce Patrovský, který pohrdá vědou a vědce hanlivě označuji za vědátory. Tento ubožák neví, že jsem CSc, čili vědecký pracovník, který si to musel tvrdě zasloužit a při odevzdávání diplomu v Karolinu r. 1962 nás nabádali, abychom vždy hájili vědeckou pravdu, což také k nelibost mnohých dělám. Jsem pro to plně kvalifikován, když kritizuji, mám pro to jasné podklady a pokud je někdo RNDr, CSc. a dokonce DrSc., a do zblbnutí vykřikuje, že geopatogenní zóny neexistují, není u mne jen vědátor, ale blbec Fleissig.

Někdy v r. 1966 vydal knihu Záhada našeho století - UFO, kde má několik zásadních chyb - dceru s matkou označuje za bláznivé staré učitelky a červeně svítící ovál je pro něho tmavý; jestliže si někdo plete jednoduché informace, jak to pak může být u složitějších věcí? A klub mudrlantů Sisyfos vytvořil pro tuto knihu báječnou recenzi a dal ji v srpnu 1998 na internet s doporučením jak je potřebná. Za tři roky ti co přemoudřelí učenci nepřišli na to, že je to kniha plná blábolů, omylů, nesmyslů, invektiv i hulvátství.

12. Nesmrtelné výroky naštěstí smrtelných autorů a vědátorů

Proutkařská pověra není jen mařením času na úrovni hledání kamene mudrců nebo elixíru života, ale působí i veliké škody myšlenkově morální, škodí seriózně založenému vědeckému výzkumu a nezřídka vede k velkým národohospodářským ztrátám. - Dr. E. Kašpar, Rozhledy mat. fyz. 52, 61, 1973 - porovnej s následujícím vyjádřením pátera Lebrina ze začátku 18. století: kritika pověrčivých a tajemných styků, které znepokojily lid a zavedly do slepé uličky učence.

Neméně výstižný úvod ke článku doc. E. Troníčkové, CSc.: Budu hovořit o pokusech s magnetizovanou vodou a jejím vlivem na rostliny, ačkoliv jsem sama takové pokusy nedělala (!!) a nakecala 7,5 stránky - je to ve sborníku ze semináře Fyzika a sporné jevy, Alšovice 1984. Další tvrzení je z téhož sborníku od dr. Pekárka: žádný důkaz existence telepatie a telekineze jsem neviděl, přestože jsem se po něm pídil (pídil se, pídil, ale málo) - na konci zdůrazňuje, že se vědečtí pracovníci neobejdou bez důkladného studia literatury. Dobře. Ale oni důkladně nestudují, jen se pídí. A jak si protiřečí dr. Grygar: …domnívám se, že z astronomie už sporné jevy vymizely…, nicméně v pořadu Sputnik 19.12.88 řekl, že astronomové vedou spory o tom, zda existují jiné planetární systémy. Vzniká pak oprávněný dojem (!), že takový výzkum (tj. vliv magnetického pole na vodu) se stává polem působnosti nedostatečně vzdálených lidí - Ing. Vacek, CSc., Vesmír č. 5/81, str. 143. Nebo : Hrozně mne mrzí, že přestože nemáte právě malé znalosti, dal jste se zblbnout Součkem… Dr. Kukal v osobním dopise, datum neudáno.

Dodatek

V archívu jsem nalezl některé další případy. Tak jakýsi ing. B. Tesařík vydal ve Státním pedagogickém nakladatelství knížku Agrochemické pokusy. Princip je jednoduchý – v uzavřené baňce se na známé množství půdy, osahující vápenec, nechá působit kyselina. Uvolní se kysličník uhličitý a ten se jímá v byretě NAD VODOU a jeho množství se snadno odečte v ml a vypočte se obsah ve vzorku. Autora však ani nenapadlo, že kysličník uhličitý se ve vodě silně pohlcuje (zhruba 1 objem CO₂ v 1 objemu vody) a že tudíž nemůže nic odečítat, jelikož by zřejmě neodečetl nic. Týž autor uveřejnil stejný blaf ve VTM č. 1/97/1979, aniž by mu omyl došel. Upozornil jsem na omyl nakladatelství, to autorovi dopis poslalo a škoda, že jsem si jeho debilní odpověď neschoval. Kroutil se jako had, cosi vysvětloval, ale nějaké přiznání k omylu žádné!! Podobný nesmysl přinesl článek v jednom zahrádkářském ovocnářském časopise, předchůdci pozdějšího Zahrádkáře. To je typický případ, kdy ke zjištění omylu nepotřebujeme speciální znalosti ani titul, pokud ovšem víme, že sodovka je roztok CO₂ ve vodě a podobně i limonáda. Sám však pamatuji, jak nám kdosi kdysi dávno, snad dokonce na obecné ukazoval, že ve vzduchu je 1/5 kyslíku, svíčkou na kousku dřeva ve vodě a pod poklopem. Po zhasnutí se hladina zvedla asi o 1/5. Ufology bude asi zajímat trilogie Nad obzorem věci divné ve VTM č. 19-20/1981 od dvou nadšených, leč nekvalifikovaných studentů Pondělíčka a Pruse. Dokonce si troufají mluvit jménem fyziky. Vysvětlování se děje tak, že v každé další větě mají slůvko 'může' – mohlo by. Ale ne, to, co skutečně bylo a je. Uvádějí špatné příklady, např. onen ze 2. srpna 1952 ze Salemu. Zde nešlo o luminiscenci, ale o odraz světel na skle. Pořadí barev v duze po rozkladu světla v kapce je nesprávné. Pozoruhodné je tvrzení, že je známo, že luminiscenční materiály jsou jedovaté, pozorovatel UFO se jich nadýchal a blábolí. Pan student asi cosi slyšel, že svítící vrstva ve rtuťových výbojkách obsahuje křemičitan barylnatý, který je, tedy baryliová složka, jedovatý. Je to samozřejmé v uzavřeném prostoru, zatímco UFO bývá vzdáleno desítky metrů a poškodilo některé svědky tepelným ozářením. Studenti také vytvořili několik falešných fotografií UFO jako ukázku, ovšem i nedoukovi se zdá, že je zde něco v nepořádku, např. model zavěšený do okna se příliš tmavý. Kdyby byl venku, musel by být světlý, atd.

Na články reagovalo mnoho čtenářů a ovšem že i já. Můj názor byl uveřejněn ve VTM č. 6/82, kde kritizuji zejména příklady podvodných snímků a vysvětluji hodnocení na základě hloubky ostrosti, opacity apod. Podrobně se tím zabývám ve VTM č. 23/82 na str. 714 v UFO očima objektivů, i jinak. Doporučuji všem mladým i starým autorům, aby si napřed udělali rešerši, zejména pokud nemají doma už několik let zavedený archív. Píše-li někdo o luminiscenci, tak musí o tom vědět vše podstatné. Když někdo píše článek o tom zda voníme nebo nevoníme (FF č. 4/98), pak by také měl něco vědět o feromonech i o tom, že se kočky mohou zbláznit, když cítí valeriánské kapky (kozlíkové). Když to někdo neví, ať nepíše blbiny.

Jenže touha se zviditelnit, umocněná honorářem na benzín a nájemní a laskavou redakcí (míněno obecně), kazí mravy.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Září 1998