Alchymistická medaile císaře Leopolda I.

Jistě asi víte, že alchymisté jsou předchůdci dnešních chemiků. Zabývali se různými praktickými procedurami, a vynalezli řadu užitečných věcí, jako barviva, lepidla, metody na přípravu kovů a některých sloučenin, porcelán atd. 

Jejich část nebo snad občas téměř všichni se zabývali pravou tzv. kamene mudrců, který měl obyčejná kovy měnit ve zlato a poskytovat zdraví a věčné mládí. Bádali ve starých, zejména arabských rukopisech a snažili se najít potřebné návody nebo alespoň informace. 

Podle jedné teorie stačí jen změnit ve hmotě poměr síry a rtuti... jenže popis různých pokusů byl vždy neúplný, používaly se záměrně alegorie a matoucí pojmy, a tak alchymisté jsou dnes spíše známí jako podvodníci, kterým se občas podařilo
oklamat císaře nebo feudála některými triky a pak potichu zmizet. U nás to byl za císaře Rudolfa například John Dee a anglický dobrodruh Kelly. 

Někteří autoři se nám již snažili alchymistické podvody vysvětlit, jenže s nedostatečnou znalostí chemie to není možné. 
Tak prý alchymista roztavil olovo a míchal je dutou tyčinkou - a ejhle, po nějakém čase se v olovu objevilo zlato! Podle dotyčného autora to bylo prý jednoduché: stříbrná trubička byla dutá, zalepená voskem. Ten se roztavil, z trubičky vypadlo ukryté zlato a bylo to. 
Jenže to je velký omyl: Zlato se totiž v olovu rozpouští jako sůl ve vodě a kromě toho má téměř dvojnásobnou měrnou hmotnost než olovo a nemůže na něm plavat, jak nám zase tvrdil jiný autor-vysvětlovač. Přesto však existují zprávy, že někteří alchymisté skutečné zlato vyrobili, jenže existuje řada slitin mědi, z nichž nejznámější je mosaz a bronz, které mají pěkně žlutou barvu a mohou neznalému oku předstírat, že jsou zlaté. Avšak zkušení mincmistři nebyli hloupí a věděli, že zlato se nemění v plameni a je kujné, což zmíněné slitiny mědi nevykazují, zejména jde-li o slitinu s antimonem, či arsenem. 

Představme si však, že alchymistické zlato zkoušce vyhovělo, potom je třeba zapátrat v pracovním postupu a můžeme třeba zjistit, že "země panenská" byla extrahována rtutí, ta odpařena a objevilo se zlato. To ovšem muselo být v "zemi panenské" již obsaženo a rtuť je do sebe pojala. 
Tento způsob byl určitou dobu později používán i technicky. Alchymista ovšem mohl věřit, že zlato takto vzniklo transmutací rtuti, protože ještě v 17. století se věřilo, že voda po odpaření se mění v zem a nevědělo se, že jde o vápenaté soli ve vodě dříve rozpuštěné. 
Velmi pěkný trik bylo možno provést se zlatým prstenem. Ten se ponořil do rtuti, a hned se pokryl stříbrnou vrstvičkou amalgamu - slitinou zlata a rtuti. Prsten pak byl vydáván za stříbrný. Po posypání jakýmkoliv práškem a vypálení v plameni rtuť vyprchala a dostal opět a svoji zlatou, pravou barvu nesporného zlata! 
Pokus však nelze dlouho provádět, protože se prsten nakonec rozpadne a páry rtuti jsou jedovaté. Pokud prsten obsahuje něco mědi, je po vypálení tmavý a je nutné jej ještě očistit v kyselině dusičné. 

Máme však dochované zprávy o jednom zdařilém triku, který byl odhalen roku 1930 vídeňskými chemiky Strebingerem a Holzerem. Ve vídeňském kunshistorickém muzeu se dodnes nalézá medaile, či spíše velká plaketa, která je asi ze 2/3 zlatá a z 1/3 stříbrná. V roce 1677 údajně část této plakety změnil ve zlato bývalý mnich Wenzel Seiler, v té době již s titulem Johannus Weaceslaus Ritter von Reinburg před císařem Leopoldem tak, že její část ponořil do jakési kapaliny - elixíru mudrců. Ponořená část se změnila ve zlato. 
Alexander Bauer se domníval, že Seiler spojil dvě části, ale jak, když vše provedl před císařským dvorem? 
Jak jsme již uvedli, vysvětlení přišlo až počátkem třicátých let. Zmínění vídeňští chemici totiž odvrtali malé vzorky kovu z pěti různých míst a podrobili mikroanalýze - kupodivu všech pět analýz se od sebe příliš nelišilo - bylo totiž nalezeno 42 - 44% stříbra, 46,7 - 49 % zlata, 7,2 - 7,9 % mědi a něco cínu. Podezření bylo potvrzeno pokusem s umělou slitinou stříbra a zlata: po ponoření do zředěné kyseliny dusičné se na povrchu rozpustilo jenom stříbro, ale nikoliv zlato, které se obnažilo na povrchu a budilo dojem, že zlatá je hmota i uvnitř. 
Případ rozboru je vylíčen ve Zprávách numismatické vídeňské společnosti č. 67-72 z r. 1932 na str. 204 a sdělení lze nalézt v našem Národním muzeu. 

Ukázali jsme si tedy, že vysvětlovat různé záhady a problémy planými spekulacemi od psacího stolu je téměř vždy mylné a tedy neseriózní.
Jedině aplikované vědomosti a pokusy nám mohou odhalit skutečnost a to i v řadě případů jiných. Chemický rozbor umožňuje porovnávat mezi sebou různé materiály, odhalit stopy jedu, složení barev atd.

Kdybychom si dali práci a hloubali dále v příslušné literatuře, zjistili bychom, že některé zprávy uváděly, že vlivem malého množství "kamene mudrců", což byl obvykle těžký žlutý nebo červený prášek, se změnilo veškeré roztavené olovo ve zlato. Na to naše vysvětlení však nestačí a tak musíme se domnívat, že jde o nadsázku, omyl či vyslovenou lež, nebo připustit, že za jistých okolností... ale zatím nemáme důvody se domnívat, že skutečná transmutace ve zlato se kdysi skutečně podařila. K řešení záhad je nutno zaujmout vždy odborný přístup a zamezit nepodloženým spekulacím.

Ing. V. Bárta 

Médium, č. 12, roč. 1992