Aktivovaná voda a co s ní

Označíme-li cokoliv za aktivované, mělo mít lepší účinky než za normálního stavu. Taková aktivace může být uskutečněni vhodným vlivem, energie: tepelné, světelné, elektromagnetické a třeba i bioenergie... Aktivovanou vodu nevědomky používá lidstvo odpradávna. Je to například bouřkový déšť, který byl aktivován blesky a který má příznivý vliv na růst rostlin, což je mnohým zemědělcům známo. Také sníh přihrabaný na jaře má zvyšovat úrodnost...

V pohádkách se mluví o mrtvé a živé vodě. My považujeme za „živou" vodu čistou, tekoucí a nasycenou kyslíkem, „mrtvá" voda v našem vědomí je voda stojatá, kalná, páchnoucí. Lidé však odedávna znali zázračné studánky a léčivé prameny a vody. Ty se ostatně uplatňují dodnes. Léčivé nebo zvláštní účinky vod mohou pocházet od rozpuštěných látek, ale i od vlivu vnějších energetických polí. Nás budou zajímat tyto druhé vody. Jsou méně známé a byly i předmětem dohadů a sporů.

Magneticky upravená voda a kotelní kámen

V padesátých letech belgický inženýr T. S. Vermairen náhodně zjistil, že voda protékající magnetickým polem neusazuje při odpařování kotelní kámen. Založil společnost Epuro a postupně zkonstruoval několik typů zařízení na magnetickou aktivaci vody. Upravená voda byla určena k napájení kotlů a bojlerů, kde měla zabránit tvorbě tvrdého kotelního kamene a vytvořit jen jemnou, snadno odstranitelnou sedlinu. To má v praxi velký význam, protože kotelní kámen snižuje tepelnou vodivost, a tedy i výkon kotlů, přitom jeho odstraňování je pracné a vyřazuje kotel z provozu. Vodu lze sice chemicky měkčit, ale to je náročné a ve velkém měřítku drahé. Ukázalo se, že přístroje někdy selhávaly, což bylo způsobeno jiným druhem vody a vyšším obsahem síranů, ale i nevhodnou manipulací a nevhodným přístrojem. Také chyběla metoda pro hodnocení této magneticky upravené vody (MUV) a na její kvalitu se soudilo jen z malého pokusu, například z odpařování v kádince. V šedesátých letech se podařilo poznat několik podmínek a vlivů pro vznik MUV. Především bylo nutno vytvořit střídavé magnetické pole: to mělo mít poměrně značnou indukci, dále záviselo na rychlosti průtoku, která však nezvyšovala lineárně účinek.

Záleželo také na chemickém složení vody. Přístroje se pak většinou osvědčily a rozšířily se zejména v bývalém SSSR, jak popisuje V. I. Klassen ve své knize (Magnetovanie vodných systěmov, slov. překlad Alfa Bratislava, 1984).

Další využití MUV

Rozsáhlý výzkum ukázal, že MUV zvyšuje pevnost betonu až o 40 procent, pokud jsou dodrženy optimální podmínky, hlavně průtoková rychlost. Při důsledné aplikaci by se tedy ušetřilo hodně cementu a tedy i energie. Z Klassenovy knihy pak plynou i další aplikace, například snadné filtrování a usazování kalů, snadné vymývání ve fotografii a v barvířství, ale i v medicíně a v agronomii, kde MUV zvyšuje úrodnost. Některá použití jsou ovšem problematická, avšak bylo by vhodné je znovu prověřit.

Dvojnásobná (ne)vědecká ostuda

Je téměř pravidlem, že když učiní nějaký vynález hlava neposvěcená, a to třeba i s údajně nevýznamným titulem, a navíc nemající štít ctihodné instituce, ozvou se kritici a vědátoři. Nalézají a vymýšlejí různé nedostatky, omyly, chyby, a dokonce se ohánějí i přírodními zákony, například že magnetické pole na vodu nemůže působit. Vodou na mlýn pak je, když se vynálezce skutečně dopustí omylu či se objeví něco, s čím nikdo nepočítal. Tak časopis Vesmír uveřejnil v čísle 12/83 a v čísle 3/84 ostré odsouzení MUV akademika Alexandrova a korespodenta M. Vokenštejna. Ale to již v čísle 5/81 jistý inženýr dokazoval, že magnetické pole na vodu nepůsobí a ten, kdo si myslí opak, je nedostatečně vzdělaný. Bohužel ctihodní akademikové i náš vědátor nějak nevěděli, že existuje magnetohydrodynamický jev, spin protonů a asociace molekul vody. Protože většině čtenářů tyto termíny jsou cizí, pokusím se vysvětlit. Magnetohydrodynamický jev dává vznik elektrickému napětí, když vodivá kapalina proudí magnetickým polem, čehož bylo využito u magnetohydrodynamických generátorů. Spin protonů, jednodušeji vodíkových jader ve vodě, je ovlivněn také magnetickým polem, což bylo využito pro citlivé magnetometry a asociace molekul, což je sdružování molekul, viz dále. Stručně řečeno, MUV existuje dále, i když o ní nikdo ve Vesmíru neřekl vlídné slovo. Zato byl v šedesátých letech vychválen objev sovětského fyzika Fedjakina, který zjistil, že voda, která kondenzuje v kapilárách, usazuje nepatrné množství bělavé hmoty. Objevu se začal věnovat i další fyzik Derjagin a publikovali spolu několik zpráv. Světový zájem vzbudila tato vodivá voda, teprve když o ní Derjagin přednesl referát v roce 1966 v Nottinghamu. Výzkumu se ujala jedna skupina v Anglii a druhá pod vedením E. Lippincotta v USA.

Ten také navrhl pro tuto „vodu" název polyvoda, tedy jakýsi polymer vody, sloučení mnoha molekul v molekulu velkou. Ušetřím čtenáře dalších podrobností, které při nejlepší vůli musí laikovi znít odborně, a tak jen uvedu, že v roce 1970 pracovalo na této „polyvodě" na světě asi 400 vědců, aby koncem roku 1971 došli k závěru, že jde o omyl a že ona bělavá hmota jsou soli, vyloužené z materiálu kapilár. Páni vědci vsadili na špatnou kartu - a nebylo to zdaleka poprvé. Vzpomeňme třeba na popírání existence hromových kamenů (meteoritů) francouzskou akademií věd, popírání echolokace netopýrů ctihodným Cuvierem nebo ostouzení J. Mendela německým botanikem Nagelim.

Tajemství MUV prolomilo ledy

Zdá se, že v SSSR bylo možno publikovat a vydávat odborné knihy mnohem svobodněji než tehdy u nás. Klassenova kniha tam vyšla roku 1982. Naši dva kritici dr. J. K. a ing. V. V. zcela přehlédli, že se v této knize asi pětkrát hovoří o tom, že voda odtátá z ledu má podobné vlastnosti jako MUV. Podobné vlastnosti má i voda, na kterou působilo elektrické a ultrazvukové pole. Skutečně, voda odtátá z ledu jevila jiné povrchové napětí a urychlovala až dvojnásobně srážení suspenze kaolinu. Opět nebudu čtenáře unavovat učenými výklady a řeknu jen, že led má jinou molekulární strukturu než voda, a tuto strukturu si udržuje po několik hodin. A právě tato změněná struktura jak u MUV, tak i u vody odtáté z ledu zjemňuje krystalizaci mnohých solí. Proto se netvoří tvrdý kotelní kámen a proto taková voda použitá do sádry nebo do betonu zvyšuje jejich pevnost. Kaolinová metoda také dnes slouží k hodnocení aktivity vody.

A co polarizovaná voda?

Kapalná voda nemá jednoduché složení H2O, ale je to spojení více molekul (H2O)n. Počet těchto molekul neznáme, ale víme, že zejména střídavá pole, ale i pouhé třepáni tyto molekuly poruší a dočasně vznikají klustry s nižším n. Magnetické, ale i jiné energetické pole působí však ve vodě nejméně jednu další změnu: z rozpuštěného kyslíku se vytvářejí stopy peroxidu vodíku, který působí slabě dezinfekčně a ve zředění má příznivý vliv na růst rostlin. Naředěním peroxidu na koncentraci kolem 0,005 procenta se o tom můžeme přesvědčit. A protože taková voda vzniká průtokem stejnosměrným polem a při menší rychlosti proudění, nazval jsem ji zprvu intuitivně vodou polarizovanou (PV), abych ji odlišil od původní MUV, která by se měla vzhledem k porušeným mezimolekulárním vazbám nazývat dezintegrovanou (DV). PV má význačné biologické účinky. Zvyšuje růst a plodnost rostlin i v nepříznivých podmínkách. U člověka zvyšuje vitalitu, snižuje i odstraňuje z vody zbytky volného chloru a má mírné dezinfekční účinky. Je také vhodná pro napájení domácích zvířat. Má však velmi nízkou schopnost odstraňovat kotelní kámen či zvyšovat pevnost betonu. PV připravíme průtokem přístrojkem podle obrázku. Plastiková trubka má průměr 18 až 25 mm a zformuje se za tepla nad plamenem. PV a DV vznikají v různém poměru ve většině přístrojů současně. V našem přístrojku se zvýší podíl DV, zvýšíme-li rychlost průtoku, případně v místě zúžení vytvoříme malý hrbolek, který způsobí víření vody. PV hodnotíme v Petriho miskách z růstových parametrů pšenice.

Slunce a voda

Ve čtyřicátých letech francouzský inženýr Marcel Violet vystavil vodu ve skleněném balonu delší čas slunci a zjistil, že tato voda má také příznivé biologické účinky. Můžeme jeho pokusy opakovat, ale potřebujeme skleněnou nádobu z tenkého skla, nejlépe chemickou baňku, a pak samozřejmě několik dnů slunečné počasí. Vodou zaléváme květiny a po ochlazení ji můžeme pít. Účinnou složkou slunečního záření jsou ultrafialové paprsky.

Živá a mrtvá voda

Počátkem osmdesátých let se k nám dostala tzv. živá a mrtvá voda, kterou v bývalém SSSR doporučoval J. Latyšev. Jde v podstatě o elektrolýzu s usměrněným síťovým napětím a jednoduše, například válcem odděleným katodovým a anodovým prostorem. U katody se hromadí „živá" voda, která působí příznivě na rostliny i na člověka, u anody se naopak tvoří „mrtvá" voda, která má účinky dezinfekční a hodí se na vymývání ran, kloktání, likvidaci hniloby aj. Metoda však má závažné nedostatky. Síťové napětí 220 V je příliš vysoké a roztok se silně zahřívá, takže elektrolýza může trvat jen několik minut. To by bylo možno odstranit transformátorem a použít nižší napětí 15 až 50 V. Závažné však je, že u katody stoupá pH a sráží se hydroxyd vápenatý, horečnatý, případně i železí ty. U anody naopak pH klesá, a jsou-li přítomny chloridy, je cítit chlor. Elektrody by měly být platinové, což si ovšem málokdo může dovolit. Používají se proto elektrody z nerezu, který vyhovuje ale jen pro katodu, zatímco jako anoda rozpouští do roztoku chrom nebo nikl, což se projeví žlutým zabarvením. Jako anodu by bylo možno použít čistý uhlík, ale ten je těžko k sehnání. A protože většina rostlin nesnáší alkalické prostředí, je pochybné stimulovat je alkalickou živou vodou. Že tato alkalická voda je vhodná na překyselený žaludek, je pochopitelné, právě tak jako dezinfekční účinky mrtvé vody, obsahující volný chlor. Metody se ujali někteří badatelé, ale i spekulanti a doporučili ji pro nejrůznější nemoci a použití. Nevýhody jsou ovšem zřejmé, a tak zájemcům doporučuji místo „živé" vody vodu polarizovanou, případně „sluneční" a na dezinfekci ran a spálenin dvouprocentní roztok chloraminu. Na kloktání pak při počínající angině několik kapek jodové tinktury v menším množství vody.

Závěrem

Byl bych rád, aby tento článek podnítil čtenáře k pokusům a použití PV, popřípadě DV vody. Podrobnosti může zájemce najít ve starších ročnících Zahrádkáře (1975-1983) a ve spisku Vliv energií na rostliny a vodu.

Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Fantastická fakta 10/1998