Archeologický výzkum Roviny
Kounovské kamenné řady se nacházejí v
centru soustavy hradišť Rovina, Džbán, Dřevíč, Výrov, Markvarec a Louštín, k
nimž pravděpodobně lze přičíst také lokality Bor a Pravda.
Hradiště na Rovině je od řad vzdáleno
necelý kilometr, ale prokazatelný přímý vztah mezi oběma objekty zatím nebyl
potvrzen. Z hradiště se dochovaly valy a příkopy vymezující poměrně velký
prostor
Archeologický průzkum hradišlě na
Rovině provádělo v roce 1969 Národní muzeum v Praze pod vedením M. Slabiny a v
letech 1976 -1977 také Krajské muzeum v Teplicích pod vedením J.
Waldhausera. Vlastní funkce hradiště
však není beze zbytku objasněna, neboť i přes poměrně značný rozsah výzkumu
nebyl nalezen jediný sídlištní objekt, s ohledem na neobvyklý obdélníkový
obrys, připomínající pozdější keltské svatyně, mohlo hradiště hrát nějakou roli
při konání kultovních obřadů. (4, 5, 6)
Jak vyplývá z hojných povrchových
nálezů, nejbližší okolí Roviny bylo osídleno takřka nepřetržitě od paleolitu až
po současnost (7). S tím kontrastuje poměrně nepatrný nálezový materiál z
vlastní plochy kamenných řad a jejich nejbližšího okolí; potvrdily to nejen
povrchové sběry, ale také archeologické sondy. Při zemních pracích v roce 1981
byla na poli východně od kamenných řad provedena skrývka ornice až na podloží,
a to na ploše více než
Datování kounovských řad bylo cílem
prováděného v roce 1976 Krajským muzeem v Teplicích (J. Waldhauser) ve
spolupráci s Archeologickým ústavem ČSAV v Praze (E. Pleslová). Sondáž byla
provedena u řad číslo
Z uvedených výsledků archeologických
sondáží tedy vyplývá jistý časový rozdíl mezi dobou stavby vlastních řad a
dobou vzniku nakupenin opukových kamínků (čištění půdy při kultivaci). Výzkum
také poprvé podrobně dokumentoval způsob konstrukce kamenných řad, neboť
povrchový vzhled lokality je značně neúplný (patrné jsou pouze velké kameny).
Sondáží byly zjištěny v podstatě dva způsoby ukládání kamenů do řad.
V prvním případě byly převážně větší
kameny v různých intervalech uloženy do málo patrného žlabu a přebývající
vyhrabaná zemina byla přihrnuta ke kamenům v podobě vatovitého násypu (řada
číslo 12).
V druhém případě byly užity středně
velké a malé kameny, ukládané do nezřetelného žlabu ve dvou až čtyřech
souběžných řadách a ve dvou či třech vrstvách nad sebou; byly pozorovány i
náznaky lícování kamenů (řady číslo
Ve všech případech byla hloubka žlabu
asi
Doplňkem kopaných sond bylo
magnetometrické měření provedené docentem F. Markem z přírodovědecké fakulty
Karlovy univerzity v Praze dne 23. září 1977. Profil byl veden podél řady číslo
Tyto poznatky z výzkumu řad v roce 1976
lze doplnit o výsledky archeologického výzkumu Spolku českého muzea v Žatci
roku 1935 (9). Tehdy bylo vyzdviženo několik větších kamenů. Jednalo se
především o samostatný menhir stojící uprostřed pásu mezi řadami číslo
U všech dalších kamenů vyzdvižených v
roce 1935 bylo zjištěno, že stály v
lůžkách z úplných kruhů menších kusů horniny. Nejednalo se však o zbytky
popraskaných spodin velkých balvanů, neboť všechny kusy hornin byly zřetelně
zaoblené a často se lišily nejen strukturou, ale i zbarvením. Toto zjištění
dokumentuje záměr stavitelů co nejpečlivěji usadit velké kameny.
Je škoda, že neznáme osud
archeologických nálezů učiněných při těžbě na schwarzenberském lomu na Rovině.
Koncem minulého století zde byly údajně získány zbraně, podkovy a další
předměty shromažďované v muzeu Ohrada v Hluboké nad Vltavou a později snad
převezené do muzea v Českých Budějovicích.
Před druhou světovou válkou nalezl
tehdejší zřízenec žateckého muzea L. H. Karpatějev v blízkosti řad několik
střepů, opukový přeslen a váleček. Od téhož pochází také zpráva o nálezu
pravěkého ohniště pod jedním z kamenů. Popelovitá vrstva se v řadách často
vyskytuje i ve vývratech stromů a v nejvyšších vrstvičkách profilů malých
opukových lomů. Její stáří však nelze jednoznačně určit. Může se jednat o
pozůstatky žďáření, náhodného lesního požáru nebo jiného způsobu pálení dřeva.
Lákavou je i představa signálních ohňů a v některých případech lze uvažovat i o
místním použití ohně k rozrušování velkých křemenců při konstrukci řad (viz
dále). Spolehlivá interpretace popelovité vrstvy nebo případných místních
pozůstatků ohnišť je závislá na použitelnosti a dostatečném množství dřevěných
uhlíků pro absolutní datování.
S velkou rezervou musíme hodnotit
údajný nález destičky z pálené hlíny, která byla již v době svého objevu řazena
mezi falza.
K tomuto problému se podařilo nalézt v
soukromém archívu bývalého ředitele žateckého muzea F. Kopeckého autentickou
rukopisnou poznámku J. Koreluse, z níž vyplývá autorství nálezu:
,,…našel jsem zlomek destičky, který
snad bude klíčem a zjeví nám tajemství vzniku těchto řad, jež by pak byly
výtvorem lidským. Destička v rozměrech 13 x 10 x
Josef Korelus, Unhošť, 1936."
Josef Korelus, řídící české školy v
Kounově a spolupracovník českého muzea v Žatci, byl uznávaným amatérským
archeologem. Z jeho publikovaných prací vyplývá solidní přístup ke
zkoumaným problémům a je nepravděpodobné, že by se zabýval vědomým podvrhem. Na
druhé straně však vyvstává to otázka, proč tento nález oficiálně nezveřejnil.
Snad později sám připustil možnost podvrhu cizí rukou. Kde je samotná destička,
původně chovaná ve sbírkách žateckého muzea, není dnes známo. Zachovala se jen
fotografie jedné její strany (obr. 4), na jejímž základě i dnešní odborníci
soudí, že jde o falzum.
Neolitické kamenné nástroje a ojedinělé
předměty z doby bronzové pocházejí z prostoru mezi hradištěm na Rovině a
kamennými řadami (10). V těsné blízkosti řad byl pak nalezen neolitický
artefakt z medově žlutého pazourku (11).
Pro úplnost je nutno uvést ještě dvě
kusé a neověřené zprávy. V zápiscích z pozůstalosti amatérského archeologa S.
Wernera z Mutějovic je poznámka: ,,Mám ve své sbírce kamennou modlu, nalezenou
7. 5. 1943 na Rovině při povrchovém sběru.“ Bližšího nic. Předmět odpovídající
modle ve Wernerově sbírce není. Druhá zpráva pochází od obyvatel hájovny Na
Rovinách. Na podzim roku 1975 údajně nalezla nezjištěná náhodná návštěvnice
mezi řadami a neurčitý artefakt, podle hrubého popisu připomínající snad
předmět pravěkého původu. Nález však nebyl později nikde ohlášen …
Pamětnické zprávy
Původní obraz lokality kounovských řad
dokreslují některé pamětnické zprávy. Podle nich zde původně stály podstatně
vyšší kameny, které by již bylo možno nazvat menhiry. Některé z nich údajně
dosahovaly výšky lidské postavy. Tak například ještě v roce 1934 píše J.
Neustupný z Národního muzea v Praze toto: ,,… kamenné řady jsou velmi porušené,
ale i tak stojí některé kameny v původní výši přes jeden metr…" (12).
Přibližně z téhož období pochází i
další pamětnické zpráva, která Neustupného informaci potvrzuje. Pan Hess z
Domoušic, bývalý majitel chmelnice na Rovině, vzpomínal, že ještě před druhou světovou
válkou napočítal v jedné řadě čtrnáct stojících kamenů, některé prý dosahovaly
výšky až
Jak je patrno z výše citované zprávy
Žateckého muzea (1935), stály původně některé kameny i mezi liniemi kamenných
řad. Další nejméně tři menhiry pak stály v poli asi
Pozoruhodné jsou rovněž zprávy o
kamenných kruzích mezi ni. Již v původním článku A. Patejdla se v dodatku
uvádí, že ještě "v devadesátých letech minulého století byl zachován u jedné
řady úplný kamenný kruh v průměru 5 metrů…" (2). Tento údaj poněkud
zpřesňuje a časově posouvá výpověď pamětníka O. Drechslera z Filipova, který se
narodil v roce 1907: ,,Jako školák jsem chodíval pravidelně na pouť do kapličky
svatého Vojtěcha. Cestou jsme odpočívali a snídali vždy v lese s kamennými
řadami, a to v jižní části, poněvadž se tam mezi řadami nacházely kamenné
kruhy. Na těch kamenech, seřazených do kruhu o průměru asi
V poznámkách F. Hammera jsme nalezli
vzpomínku jistého pana Ma- reše, který s jistotou tvrdil, že ještě v zimě 1936
narazil zhruba uprostřed severní části řad na kamenný kruh o průměru pěti až
sedmi metrů. Zda byly původně kamenné kruhy v jižní i severní části areálu, či
si poslední jmenovaný pamětník spletl světové strany, nevíme. Kruhy v jižní
části jsou však pravděpodobnější už proto, že tudy vede nejkratší cesta z
Filipova ke kapličce sv. Vojtěcha, což by dávalo za pravdu zprávě O.
Drechslera.
Podivné na celé věci je, že kruh (či
kruhy) první badatelé nepostřehli. Profesor A. Lustig, autor prvního plánu řad
z roku 1937, rozhodně již žádné takové seskupení kamenů nezakreslil. Nelze
ovšem vyloučit, ze se zaměřil pouze na zachycení dispozice kamenných řad nebo
že si objektů mimo řady nevšiml z toho důvodu, že je kryla bujná vegetace.
Z citovaných pamětnických zpráv tedy
vyplývá, že právě nejdůležitější zvláštnosti lokality na Rovině - kamenné kruhy
a menhiry - byly již zničeny. Přitom mohly být pro interpretaci celého objektu
významné, neboť ve své původnější podobě by kamenná seskupení mohla být
srovnána s některými západoevropskými či severskými megalitickými stavbami
snáze než dnešní silně narušené a zubožené torzo.
Geomorfologie návrší Rovina
Z geomorfologického hlediska můžeme
Rovinu označit za půdorysně značně členitou svědeckou horu, omezenou až několik
desítek metrů vysokými a místy velmi strmými skalními či suťovými svahy. Spolu
s plošinami na vrcholech Výrova (
Jižní omezení je velmi výrazné, zejména
díky mohutnému výškovému skoku nad úrovní Rakovnické plošiny, oddělující masív
Džbánu od Křivoklátské vrchoviny, Plzeňské pahorkatiny a Tepelské plošiny. K
západu pak přechází popisovaná oblast opět členitým okrajem do Žatecké plošiny.
Vznik původní předmiocémí paroviny byl
podmíněn horotvornými procesy v alpsko-karpatské oblasti, jež vedly k výzdvihu
celé severovýchodní části Českého masívu, k ústupu svrchnokřídového moře
(ilsedská fáze vrásnění), erozi a odnosu jeho uloženin a k peneplenizaci
krajiny středních Čech až někam do oblasti dnešních hřebenů Krušných hor.
Další závažné tektonické pohyby se v
této oblasti projevily snad již v oligocénu (konec starších třetihor), ale
zcela určitě počátkem mladších třetihor (neogénu), kdy během helvetské a sávské
fáze alpinského vrásnění byla středočeská a severočeská parovinná souše
opětovně poněkud vyzvednuta, rozlámána v dílčí kry a propadliny a kdy v
důsledku těchto pochodů také došlo k oživení tvorby krajinného reliéfu.
Nastupující klimatické změny, eroze a odnos zvětralin vedly k izolaci
jednotlivých bloků někdejší souvislé paroviny. Tyto geomorfologické procesy,
trvající nejméně 23 milióny let a neustávající dodnes, modelovaly krajinu
džbánského masívu do současné podoby. Vysoko nad okolí zdvižené zbytky paroviny
byly na severu odděleny oháreckým zlomovým pásmem a sníženinou
podkrušnohorských hnědouhelných pánví, na jihu pak soustavou zlomů vytvářející
výrazný terénní stupeň nad kotlinou v okolí Rakovníka. Právě vlivem popsaných
procesů v zemské kůře se do dnešních dnů zachovaly náhorní plošiny Džbánu,
Pravdy, Roviny a dalších okolních návrší (13).
Geologická stavba návrší Rovina
Horninové složení a vrstevní sled
budující vlastní Rovinu a její dílčí části (Písečný vrch, Velkou horu) jsou
poměrně jednoduché a byly ověřeny jak na přirozených výchozech, tak vrtným
průzkumem a důlními pracemi (14, 15).
Měkčí část reliéfu svahů a údolí je
dána vlastnostmi hornin permokarbonského stáří, jež tvoří hlubší podloží a k
nimž náležejí převážně červeně či okrově zbarvené slepence, pískovce, arkózové
pískovce a jíly líňského souvrství. Zvětralinový plášť a sutě tohoto souvrství
lze dobře pozorovat v zářezech silnic a v roklích severně Roviny, v území mezi
Špičákem, Výrovem, Pnětluky a Solopysky, ale také na polích jižního úpatí
Roviny (v okolí Kounova aj.).
Nad horninami permokarbonu jsou uloženy
až
Pokračující postup svrchnokřídového
moře do vnitrozemí českého masívu a jeho prohlubování v této oblasti vedly k
ukládání bělavých či nažloutlých pevných spongilitů, známých všeobecně pod
technickým názvem opuky. Jde v podstatě o slinité prachovce mořského původu,
obsahující značný podíl mikroskopických jehlic křemitých hub (silicispongií).
Opuky, tvořící dnes v mocnosti asi
V souvislosti s procesy peneplenizace
je nutno zmínit se ještě také o dalším fenoménu geologického vývoje krajiny v
okolí džbánského masívu - o kruslifikaci, vlivem velmi teplého podnebí (subtropy
až tropy) se střídáním vlhkých i suchých období došlo totiž ve starších
třetihorách (paleogénu) ke vzniku nepříliš mocných sladkovodních uloženin
štěrků, písků a jílů vyplňujících během peneplenizace mělké sníženiny, koryta
vodoteči, zátočiny a jezírka. Tyto horniny spolu s obnaženým povrchem starších
horninových celků (permokarbonských a křídových) byly místně postiženy více či
méně hlubokým prokřemeněním (silicifikací), vedoucím k tvorbě charakteristické
pevné povrchové kůry (durikrusty čili silkrítu). Podle posledních výsledků
geologických a ložiskových výzkumů je pravděpodobné, že hlavním obdobím vzniku
této durikrusty byl mladší paleogén (zejména eocén a spodní oligocén), avšak
krustifikace začala místy jistě i dříve, snad ještě koncem svrchní křídy (13).
Produktem krustifikace byly více či méně souvislé polohy a čočky křemenců a
prokřemenělých pískovců, známých dnes jako izolované bloky
("sluňáky") či ložiska ("dinasové křemence").
Nastupující změny, spojené s výše
zmíněným rozlámáním paroviny a dalším členěním krajiny od počátku neogénu
(miocénu), vedly k rozrušení durikrusty a ke vzniku ojedinělých, asi okolo
jednoho metru mocných zbytků křemencového pokryvu. Tam, kde byla durikrusta
zasažena povrchovým odnosem zvětralin, dostávaly se bloky křemenců i jednotlivé
úlomky či balvany do svahových sutí a koryt vodotečí nebo byly na krátkou
vzdálenost přemísťovány do uloženin jezer, říčních tišin apod. Pod jižními
svahy Roviny jsou známy říční uloženiny miocénního stáří tvořící takřka
souvislý pruh ve směru 0d Rakovníka k Žatci. V jejich spodních partiích
nalézáme dodnes křemencové balvany různých barev a různé zrnitosti (Hlavačov,
Milostín, Nesuchyně aj.). Naproti tomu tam, kde byly křemencové polohy
neporušeny a překryty mladšími horninami, zachovala se do dnešní doby ložiska
kvalitní suroviny pro hutní a sklářský průmysl (např. v okolí Podbořan).
Podrobný výzkum horninového složení
kamenů v kounovských řadách nasvědčuje, že byl použit výhradně křemencový
materiál. Vzhledem k některým hypotézám o původu tohoto materiálu bylo třeba
zkoumat také otázku, zda kounovské řady nejsou tvořeny výhradně místními
horninami, tj. kameny sbíranými na povrchu Roviny.
Pro posouzení této otázky je nutno si
všimnout spongilitového spodnoturonského souvrství podrobněji.
Hlubší, větráním nejméně postižené
vrstvy spongilitů tvoří většinou kolmé. Až
Na jižním okraji Roviny lze však ve
vyšších částech půdního profilu pozorovat i náznaky krasovění, patrně vyvolané
tím, že zdejší opukový skelet byl teprve v nedávné době obnažen těžbou a
poměrně čerstvá hornina tak byla vystavena účinkům povětrnostních vlivů. Slabou
humusovou vrstvičku lze vlastně nalézt jen v místech dnešního zalesnění, kde
vzniká rozkladem spadaného listí a jehličí a kde se díky porostům uchovává i
vyšší půdní vlhkost.
Podstatným zjištěním také bylo, že
během výzkumu na Rovině autoři této práce nikde nenalezli v povrchových
vrstvách spongilitů žádné pozůstatky silicifikace, jež by alespoň reliktně
dokumentovaly nejhlubší partie durikrusty a podpořily tak představu o výhradně
místním původu křemencových balvanů v řadách, jak ji předložili např. Žebera a
Váně (11, 13).
Při ohledávání okrajových partií Roviny
byly však v některých místech nalezeny rumělkově až cihlově zbarvené
kousky spongilitů podílejících se na horninovém skeletu povrchové vrstvy.
Zbarvení bylo nepochybně způsobeno žárem.
Kousky vypálených opuk lze povrchově
sbírat i jinde na plošině Roviny, a to v těsné blízkosti kamenných řad, ne však
hlouběji než
Označit stáří těchto úlomků bez
archeologické dokumentace prozatím nelze, i když jde nepochybně o analogii
podobně vypálených spongilitů v destruovaném valu halštatsko-laténského stáří
(5).
Kromě červenavě vypálených úlomků byly
velmi vzácně - především v těžbou porušených místech - nalezeny také kousky
spongilitů o průměru do tří centimetrů, zcela zčernalé a prosycené uhelnou
hmotou. Ani v tomto případě se zjevně nejedná o původní zbarvení zvětralé
horniny, ale o následky intenzivního působení ohně. Uvedená pozorování vedou k
závěru, ze na ploše Roviny jsou zachovány stopy žďáření, zakládání ohnišť či
lesního požáru, jež však mohou být různého stáří.
Povrchové sběry na polích Roviny a v
zalesněné části plošiny rovněž prokazují, že místně byly (patrně v nedávné
době) na lokalitu naváženy štěrky a stavební rum. Ve štěrcích, sloužících
patrně k údržbě cest a tvořících někdy i plošně rozsáhlou příměs půdního
pokryvu do hloubky asi
Otázka původu křemencových valounů na
Rovině
Nejzávažnějším problémem kamenných řad
v lokalitě Rovina - kromě smyslu jejich vytvoření - je především identifikace
původních přírodních zdrojů suroviny. Tato otázka zůstává stále nezodpovězenou,
jakkoli v posledních letech byly již publikovány odborně fundované hypotézy o
výhradně místním původu křemenců (11, 13). Podrobné zkoumání litologických typů
křemenců v kounovských řadách i úvahy nad celkovou geologickou situací Roviny a
jejího okolí vedou autory této studie k odlišnému názoru a k přesvědčení, že
vyjasnění problému nemá jen význam geologický, ale především archeologický.
Jak již bylo v předchozí kapitole
naznačeno, bloky křemenců jsou v celém území masívu Džbánu, a zejména v jeho
severním okolí velmi dobře známým fenoménem. Přitahovaly pozornost geologů již
v minulém století (18), avšak první ucelenější představy o jejich výskytu,
rozšíření, původu a stáří přinesly teprve výzkumy novější doby (13, 19, 20).
Pro potřeby Brejchovy studijní skupiny z Rokycan, působící v rámci
archeologického sondování na Rovině v sedmdesátých letech, vypracovali dílčí
geologické studie J. Vild a F. Paneš (21). Cenným příspěvkem k poznání rozsahu
výskytu křemencových reliktů byla zpráva J. Fialy (22) týkající se zejména
okolí Kroučové. Nejvýznamnějšími geologickými fenomény se alespoň okrajově
zabýval M. Špůrek (1), který registroval lokality kamenných menhirů a nepřímo
tak navázal na studie J. Helšuse (23). Litologický rozbor křemenců a původ
kamenů na Rovině však nejdůsledněji analyzoval R. Zejda (24). Tato kapitola je
proto věnována diskusi o veškerých dosavadních poznatcích s ohledem na výsledky
vlastních terénních výzkumů jak přímo v lokalitě a jejím nejbližším okolí, tak
v celém masívu Džbánu, na Slánsku a v Poohří.
Kamenné řady na Rovině jsou tvořeny
převážně více či méně zaoblenými bloky křemenců balvanitého vzhledu. Můžeme
mezi nimi pozorovat celou řadu horninových typů a litologických přechodů. Nejčastěji
se jedná o jemně, až středně zrnité pískovce z různě vyvinutým křemenným
tmelem. Jak shodně uvádějí M. Váně a R. Zejda (13, 24), nezřídka lze nalézt na
jediném kusu horniny vložky hrubě zrnitého, až štěrčíkovitého křemenného
pískovce, v některých případech byly zjištěny prokřemenělé slepence s valounky
o průměru několika centimetrů.
Zbarvení horniny není rovněž vždy
stejné. Převažují bělavé a nažloutlé křemence (lidově nazývané
"sluňáky" či "liťáky"), v nichž se zachovaly válcovité
dutinky po rostlinných orgánech. Méně častými jsou tmavě okrové, rudohnědé, až
masově červené bloky nebo menší kameny. U některých větších kusů lze dokonce
pozorovat pozvolné přechody od světle okrového do narůžovělého zbarvení.
Ve všech případech je zabarvení
křemenců způsobeno kolísavým obsahem mikroskopicky rozptýlených oxidů železa.
Odstíny žlutavé, až okrové způsobuje minerál limonit (nejčastěji ve formě Fe2O3.
11/2 H2O), rudohnědé a červené odstíny jsou dány přítomností
hematitu (Fe2O3). Oba minerály jsou produktem oxidačních
a zvětrávacích procesů v době vzniku křemenců a jejich vzájemný poměr indikuje
klimatické a chemické podmínky místa vzniku horniny.
Již Vachtl (14) prokázal, že stáří
křemencových hornin i jejich zbarvení mohou být různé, a to právě v závislosti
na lokálních podmínkách krustifikace v předmiocénní době. V časovém úseku od
konce svrchní křídy do středního, až vyššího oligocénu docházelo ve studovaném
území nejen k přeměnění tehdy vznikajících říčních a jezerních usazenin v
křemence, ale také ke krustifikaci povrchových částí výchozů starších hornin.
Zejména pigmenty permských a některých cenomanských pískovců a slepenců mohly
významnou měrou přispět k zabarvení zvětralin a křemencové durikrusty.
Z uvedeného tedy vyplývá, že soubor
křemenců na Rovině může představovat výběr zrnitostně a barevně různorodých
hornin, jež vznikaly na různých místech v závislosti na zdrojových podmínkách,
energetickém režimu vody, chemismu zvětralin a lokálních klimatických poměrech.
Na základě makroskopických znaků se Zejda
(24) pokusil rozdělit křemence kounovských řad do tří kategorií:
- křemence šedožluté a nepravidelně
načervenalé ("sluňáky", "li-
ťáky", něm. Knollensteine, Fidlingsquarzit či Zementquarzit), u
nichž lze předpokládat vrchnokřídové (předpaleogénní) stáří;
- křemence šedohnědé, až červenohnědé, mezi
nimiž mohou být i různě zrnité, až slepencovité typy, datovatelné nejspíše do
středního oligocénu;
-
křemence přechodného typu, pravděpodobně rovněž oligocénní.
Pro jednotlivé uvedené kategorie jsou v
citované práci uvedena následující procentuální zastoupení v materiálu
kamenných řad (jako 100 % brán počet 2500kamenů):
Předpaleogénní křemence . . . . . . . .
. asi 40 %
Oligocénní křemence . . .. . . . . . .
. . . asi 37 %
Přechodné typy křemenců . . . . . . . .
. asi 6 %
Prokřemenělé slepence . . . . . . . . .
. . asi 17 %
I přesto, že navrhované datování a
třídění křemenců by bylo nutno ověřit geochemickými rozbory a mikroskopickým
vyhodnocením výbrusů, nelze pominout to, že Zejdovy poznatky jsou založeny na
pozorováních přímo v lokalitě.
V příloze jsou zachyceny snímky výbrusů
křemenných pískovců, až křemenců odebraných J. Helšusem v materiálu řad. Jedná
se velmi pravděpodobně o horniny paleogénního (eocén-oligocénního) stáří,
představující základní litotypy z Roviny. Pro srovnání jsou zde přiloženy
rovněž snímky výbrusu z podložních opuk (spongilitů), jež ukazují typickou
strukturu silně odvápněného prachovitého slinovce se zrničky glaukonitu a
jehlici křídové silicispongie. z porovnání vysvítá, jak významně se svou
zrnitostí a minerálním složením oba typy hornin od sebe odlišují, a že mezi
nimi není žádný genetický vztah. Přesto je zde nutno uvést dosud neověřenou
informaci o výskytu prokřemenělých opuk ve východní části Roviny nad obcí
Filipov. Podle ústního sdělení J. Fencla z Krušovic zde existuje místo, kde
tyto horniny vycházejí na povrch a pravděpodobně sloužily k výrobě kamenných
nástrojů. Pokud by se tato informace potvrdila, což se zatím autorům
nepodařilo, mohl by být v materiálu kounovských řad nalezen i tento horninový
typ. Dosud však taková hornina v lokalitě zjištěna nebyla, jakkoli by to mohl
být jednoznačný důkaz použití místního zdroje suroviny.
Dalším závažným znakem kounovských
kamenných řad je, že i přes údaje J. Fialy (22) a M. Váně (13) nelze nikde v
okolí Roviny, Džbánu, Kroučové, Nečemic, Klučku, Chlumčan, Veltěží a na dalších
povrchových nalezištích křemencových valounů nalézt tak mohutnou přirozenou
koncentraci, jež by odpovídala množství kamenů na Rovině. Jistou výjimkou by
mohlo být snad jen jižní a jihozápadní, mírně skloněné úpatí Louštína, kde ve
svrchní části tzv. Maxovy obory jsou v přirozeném seskupení bloky
prokřemenělých svrchnokřídových (cenomanských] pískovců a slepenců tmavě
okrové, až červenohnědé barvy. Nepochybně zde jde o gravitačně rozvlečené
trosky asi jeden metr mocné křemencové durikrusty, plovoucí ve zvětralině málo
svažitého podloží spongilitových suků obou vrcholů (Louštín a Malý Louštín,
okolo
Také rozmístění louštínských bloků v terénu
je zcela nepravidelné a nebyla zjištěna jakákoli zákonitost v jejich vzájemné
pozici. Je však zajímavé, že na několika zvláště mohutných kusech jsou
zachovány stopy po odborném kamenickém pokusu o dělení podle vrstevnatosti.
Tyto pokusy nejsou starého data a svědčí o neúspěšnosti.
Na vrcholu Louštína, kde jsou dodnes
zachovány zbytky hrazené plochy, podobné hradišti na Rovině, autoři této studie
nenašli jediný náznak podobné záměrné konstrukce, jakou jsou kounovské řady, a
zdá se, že nebyly ani konány žádné pokusy dopravit na vrcholovou plošinu
některý z bloků v Maxově oboře.
Je jisté, že podobných míst s relikty
křemencové durikrusty nebo jejích přemístěných zbytků je v masívu Džbánu a jeho
okolí více. Snad byly i na Rovině, ale zběžné výpočty na Louštíně ukázaly, že
zde je k dispozici snad jen několik desítek různě velikých kusů křemence,
vážících od 50 do
I při nejoptimističtějším odhadu počtu
místních balvanů a hranců lze dospět k sotva polovičnímu množství kusů
křemenců, než jaké by bylo nutno sesbírat na odpovídající ploše Roviny. Tato
úvaha však nebrala v potaz velikostní poměry; v takovém případě by na Mělcích
mohlo být získáno jen nepatrné procento velikostně vhodných kamenů, rozměrově
srovnatelných s průměrnou velikostí křemencových kamenů kounovských řad!
Poněkud jiná situace je však v takových
lokalitách, kde jsou křemencové bloky nebo jejich celé souvislé polohy
zachovány pod mladšími uloženinami či pod výlevy čedičových hornin. Taková
místa, více čí méně odkrytá mladou erozí nebo využívaná těžbou, existují na
Podbořansku, Žatecku, Mostecku i Lounsku (13, 19, 20). Sloužila či ještě slouží
jako zdroje kvalitní ohnivzdorné a sklářské suroviny. Patří k nim rovněž
příležitostné odkryvy bazálních miocénních uloženin, v nichž se křemencové
bloky různého zbarvení a stáří mohou vyskytnout. V případě Roviny se jedná
především o již zmíněný pruh neogénních říčních a jezerně říčních usazenin,
táhnoucí se ze severního okolí Rakovníka (Hlavačov) k Nesuchyni, Milostínu a do
okolí Nové Hospody, kde pravěký tok ústil do tehdejšího žateckého jezera.
V severní části Rakovnické kotliny jsou
právě proto tak častými nálezy křemencových balvanů, dnes již většinou jen
náhodně vyoraných, v minulosti však v daleko větším množství roztroušených v
krajině pod jižními svahy džbánského masívu.
Aby výčet všech možností byl úplný, nutno zde
zmínit ještě výskyty křemenců v akumulačních terasách Ohře a jejích přítoků.
Vesměs jde o vodou dobře opracované oblázky nebo větrem vybroušené hrance,
velikosti řádově centimetrové, vzácněji větší (např. Na Mělcích u Loun). Jsou
promíšeny s valounky porfyrových hornin, rul, čedičů, žilného křemene, lyditů,
zkřemenělých dřev různého stáří, železitých pískovců, opuk a dalších hornin z
bližšího či vzdálenějšího okolí. Větší bloky „sluňáků" zde nalezneme
opravdu jen velmi vzácně (například u Liběšic, Chlumčan aj.). Pokud bychom tedy
velké balvany křemenců kamenných řad na Rovině považovali za výhradně místní
materiál (11, 13), pak je zarážející, že na ostatních vrcholových plošinách v
okolí a v přilehlých údolích nenalézáme buďto křemence vůbec, nebo jen v
nesrovnatelně menší četnosti (Kroučová, Louštín). Kdybychom přijali hypotézu
Váně (13), pak bychom museli na plošinách džbánského masívu předpokládat
existenci značného množství kusů někdejší durikrusty takřka v původní poloze,
konzervované na povrchu někdejší paroviny, bez jakéhokoli vlivu snosu vodou či
gravitačními pohyby. Spolu s nimi by pak na těchto místech zcela zákonitě bylo
i jisté množství větrem obroušených křemencových úlomků, tzv. hranců, či
korodovaného křemencového skeletu v půdním profilu. Pomineme-li drobné,
několikakilogramové kousky, sloužící k uložení větších kamenů na Rovině, nikde
na okolních návrších (ani na Louštíně) není srovnatelné množství takové
"drti" ani na povrchu, ani v půdním profilu, svahových hlínách či
korytech potoků, právě v depresích a v sutích by se v případě enormního
zachování křemenců na Rovině musely vytvářet druhotné koncentrace křemencových
úlomků, zčásti splachovaných z erozí postižených okrajů plošiny, zčásti se
propadajících gravitačním sesouváním svahovin, soliflukcí, kryogenními pohyby a
ronem. Takový lem křemencových úlomků i větších balvanů by mě1 pravděpodobně i
značnou vertikální amplitudu, danou rozdílnou hmotností a spádem svahu. Kromě
několika málo křemencových bloků v okolí špičáku (viz kapitola o jiných
lokalitách) a většího počtu kamenů z řad sházených těsně pod skalní svahy při
těžbě v malých opukových lomech, přibližování dřeva a kultivaci pozemků žádné
jiné akumulace křemenců v okolí Roviny nejsou. Je možno se o tom přesvědčit jak
na Pravdě a Výrově, tak i v údolích mezi Nečemicemi, Pnětluky a Solopysky.
Na Rovině se autorům rovněž nepodařilo
nalézt jediný kus křemence, jenž by alespoň vzdáleně připomínal hranec. Přitom
v okolí lokality lze sbírat větší či menší hrance u Liběšic, Líčkova, Klučku,
Nepomyšle, Veltěží, Černčic a na již a několikrát zmiňovaných Mělcích, kde
dosahují až několikadecimetrových rozměrů. Zdá se více než pravděpodobné, že
podobných objektů by na plató roviny muselo být velké množství, jež by se
projevilo i ve tvarech balvanů v řadách a jež by bylo jedním z těžko
diskutovatelných argumentů ve prospěch hypotéz o místním původu suroviny.
Teoreticky vzato, plošina Roviny i okolní vrcholy byly vystaveny účinkům větrů
nejméně dvacetkrát delší dobu než o
Jedním z posledních důvodů skepse
vůči diskutovaným hypotézám je i to, že paleogénní krusta vznikala především v
mělkých depresích peneplenizované krajiny, kde byla zaručena dostatečně
intenzívní migrace povrchových i spodních vod s mineralizujícími roztoky. Tyto
deprese nemusely tvořit souvislý systém, krusta se velmi pravděpodobně tvořila
jen místně a sama podléhala rozpouštění. S výjimkou později pohřbených
primárních či sekundárních akumulací křemenců ostatní nálezy v Čechách jsou
známy jen v podobě velmi řídce roztroušených balvanů, u nichž navíc nemáme
jistotu, zda na nynější místo nebyly přepraveny lidskou činností. Není důvodu
domnívat se, že by právě na tak malém kousku někdejší paroviny, jakým je
plošina Roviny, přervala někdejší durikrusta v podobě tisíců balvanů,
roztroušených na povrchu opukové zvětraliny.
Uvedené geologické úvahy vedou autory k
závěru, že na Rovině lze jen s obtížemi vysvětlit přirozenou existenci
tisíců bloků křemenců převážně paleogénního stáří, jež by byly výhradním
zdrojem suroviny suroviny pro konstrukci kamenných řad. Velikost, tvar,
zbarvení, faciální pestrost, způsob přirozeného tvarování a poměry v širším
okolí lokality dávají přesvědčivé důvody k nesouhlasu s hypotézou o
místním původu kamenů.
Můžeme sice předpokládat jisté množství
roztroušených kusů kře- menců in silu (okolní vrcholy pro to však nedávají dostatek
důkazů!), ale celkový počet kamenů v řadách (nejméně 2500) je nepochybně
výsledkem jejich záměrného hromadění a dopravy odjinud. Lze se sice domnívat,
že shromažďování suroviny vedlo k odstranění případných dalších balvanů v
sousedství Roviny (např. na Pravdě), ale jejich množství mohlo jít nejvýše do
několika desítek kusů. Záhy bylo nutné přistoupit k vyhledávání kamenů v
nejširším okolí, jejich dobývání a přepravě. Byla to činnost jistě velmi
náročná časově i fyzicky, avšak pro stavitele řad mohla být problémem méně
závažným. Poloha Roviny jim z nějakého důvodu vyhovovala a v severní části
Rakovnické kotliny byly spodní polohy miocénních sedimentů zdrojem tak
vydatným, že jen těžko snesl srovnání s několika málo kusy na vrcholových
plošinách. Nepochybně zde byl i pestřejší výběr tvarů a velikostí balvanů. Lze
jen těžko předpokládat, že na Rovině mohly být sbírány všechny potřebné tvary,
které si vyžadoval tak specializovaný výtvor, jakým kounovské řady nepochybně
jsou, a jejž můžeme na lokalitě také vidět. Je nejvýše pochybné, že by
stavitelé řad a několikatunových menhirů chtěli zůstat odkázanými na náhodné
nálezy příhodných kusů horniny. Poslední pozorování na lokalitách českých
kamenných památníků spíše dokládají, že jejich stavitelé byli uvědomělými
prospektory a že znali i geologické poměry krajiny, která je obklopovala.
Křemence jako stavební surovina
kamenných řad
Prvořadým hlediskem, které můžeme
vystopovat jak u kamenných i řad, tak i u menhirů a jiných podobných památek u
nás i v zahraničí, je podmínka trvanlivosti horniny. Ať již byli tvůrci řad na
Rovině kdokoli, zcela nepochybně kladli důraz na pevnost a odolnost materiálu,
tady jsou tvořeny výhradně křemencem, jednou z nejtvrdších hornin, tvořenou
prakticky jen kysličníkem křemičitým. Ten se uplatnil jak v případě
jednotlivých křemenných zrn původního písku, tak při jejich spojení v masivní
horninu (křemenný tmel ze silicifikačních roztoků).
Křemenec je dodnes špatně
opracovatelnou horninou a výtečně odolává povětrnostním vlivům. Z toho vyplývá,
že pro tvůrce kamenných řad a doprovodných menhirů, kruhů apod. nemohlo být
hledisko opracovatelnosti podmínkou.
Dalším aspektem byla pravděpodobně
určitá minimální velikost horninových bloků, případně jejich utřídění do dvou
či více velikostních tříd. V případě menhirů se nejčastěji setkáváme s
podélnými kvádrovitými kusy, jejichž jeden rozměr zpravidla přesahuje délku
jednoho metru. U kounovských řad se naopak zdá, že rozhodovaly tři kategorie.
Jednou byl řádově decimetrový průměr i více či méně zaoblených, izometrických
balvanů, druhou pak soubor menších kamenů, řádově centimetrových, jimiž byly
větší kusy usazovány v mělké rýze nebo kamenném loži. Třetí kategorií byly
velmi pravděpodobně velké protáhlé balvany a sloužící ke vztyčení v určitých významných
bodech celého systému.
Nezdá se, že by pro sestavení řad byl
důležitým diskoidální tvar, avšak jeho častá přítomnost v řadách je
vysvětlitelná jako primární znak většiny větších kusů. Původ nutno hledat v
plošném vývoji původní krusty, v její čočkovitosti a nepochybně i v selektivním
větrání ve smyslu vrstevnatosti. Naproti tomu nelze vyloučil, že u největších
kusů (Gibbon a Pegas) mohl být takový tvar požadavkem, neboť mnohé menhiry mají
rovněž protáhle diskoidální formu s listovitým, prstovitým nebo figurálním
obrysem. V tomto případě můžeme předpokládat i jistou snahu o tvarování
surového kusu, tj. zejména uražení přebytečných výčnělků podél přirozených
puklin v hornině, vytesání zářezů ve tvaru písmene V (vizíry), záměrně
směrovaných rýh, srovnání spodiny kamene apod. V žádném případě však tento typ
horniny neumožňoval libovolné tvarování bloků mechanickým opracováním, zvláště
ne v prehistorické či raně historické době.
Z toho důvodu jsou občas tradované
názory, že byly nalezeny záměrně vytvořené křemencové "obětní mísy",
"oltáře" a "obětiště", z praktického hlediska zcela
nepodloženými spekulacemi: pokud skutečně křemencové "mísy",
"stoly" a podobné útvary ke kultovním účelům sloužily, pak to byly
zcela určitě trpělivě vyhledané přírodní útvary. Hledání nebylo jistě snadné a
můžeme hovořit spíše o náhodném nálezu či příležitostném využití vhodně
utvářeného bloku horniny. Typickou ukázkou takové "obětní mísy" je
balvan nalezený Původně východněji v polích a dnes ležící na pozemku hájenky Na
Rovinách. Povrch a tvar prohlubně svědčí jednoznačně o přírodním vzniku tohoto
objektu, jakési koláčovité křemencové konkrece s nátekovými okraji, jen omezeně
dotčené větráním či ohlazením větrem.
V souvislosti s možností umělého zásahu
do tvaru kamenů na Rovině je nutno zmínit se o lomných plochách na některých
kusech křemenců, zejména menších rozměrů, a v lůžkách větších balvanů. Některé
čerstvěji vyhlížející plochy a hrany mohly vzniknout během transportu, ale také
přirozeným rozpukáním pod vlivem prudkých změn teplot, působením mrazového
větrání a jinými fyzikálně podmíněnými procesy. Je však nutno zvažovat stáří
těchto ploch, jež mohly v vzniknout v různé době a mohou mít význam při
posuzování zásahů do původní sestavy řad.
V případě velmi starých lomných ploch,
tj. ploch vzniklých před staletími a tisíciletími, je zpravidla obvodová hrana
jemně zaoblená a povrch lomné plochy jeví stejný stupeň drsnosti jako povrch
hrany. V případě velmi mladých lomných ploch lze pouhým hmatem ihned rozpoznat
ostrou obvodovou hranu, povrch lomné plochy je zřetelně drsnější než ostatní
plochy kamene. Tato vlastnost je dána minerálním složením a značnou homogenitou
horniny, jež však věkovitým působením povětrnostních podmínek a chemismu
prostředí může mikroskopicky naleptávána, a tím se ztrácí i „čerstvost“ lomných
ploch.
V řadě případů nelze vyloučit i značné
stáří některých puklin a trhlin založených již během zvětrávání původní
durikrusty, nebo později, např. během zalednění v kvartéru.
Ze svědectví pamětníků je známo, že
řada křemencových balvanů na Rovině byla svého času rozbita a drť posloužila
jako ohnivzdorná či sklářská surovina. Zbytky této činnosti - jak bylo již na
jiném místě zmíněno - mohou vést k mylným dohadům a interpretacím. Přesto jsou
mezi menšími kameny v řadách i kusy, které jsou prokazatelně omezeny lomnými
plochami se zaoblenými hranami.
Jde zpravidla o načervenalé nebo
rudohnědé křemence, zbarvené často jen na jedné straně. Také na některých
velkých kusech je možno pozorovat místně vyvinuté narůžovělé, až červené
zbarvení. Autory této studie bylo experimentálně ověřeno, že žlutavé a
šedožluté křemence v ohni velmi rychle a výrazně zčervenají, přičemž pukají v
ostrohranné úlomky. Je tu zjevná obdoba s červeným zbarvením vypálených opuk,
jež však vyžadují působení většího žáru po delší dobu. U křemenců lze popsané
změny dosáhnout pouhým vhozením přirozeně tvarovaného kusu do ohně a ponecháním
ve žhavém dřevěném popelu po dobu několika minut.
Hranami mohly být podle potřeby
vytvářeny samotnými staviteli řad, a to pouhým vložením velkých kusů křemenců
do ohně. Tím získávali potřebný materiál pro obloženi a zajištění velkých
bloků. Zdá se to ekonomické i z hlediska dopravy neboť sběr a dovoz malých
kousků by značně zaměstnávaly pracovníky a zdržovaly vlastní stavbu. Ohně pro
účel dělení křemencových balvanů mohly být zakládány v těsné blízkosti budované
řady a mohly žárem ovlivnit i zabarvení přivrácené strany již usazených
balvanů. Zde byl žár slabší, a došlo tedy jen k dehydrataci limonitového
pigmentu (hnědele) v hematit (krevel).
Tímto způsobem je možno vysvětlit nejen
nepravidelné zabarvení ně- kterých křemencových balvanů a vznik červených
úlomků se zaoblenými hranami, ale i lokálně zjištěné vrstvičky popelovin a
uhlíků, jež mohly být i zdrojem zabarvení zčernalých kousků opuk (viz kapitola
o geologické stavbě Roviny). Zároveň se tím naskýtá ovšem i otázka, jaký podíl
mezi červenavě zbarvenými křemenci v kounovských řadách tvoří kausticky
pozměněné balvany a jaký podíl připadá na přírodně zbarvené, hematitem
obohacené kusy. Podrobný archeologický a petrologický výzkum by tuto otázku
pomohl objasnit. Vliv lesního požáru, němž se v historii Roviny rovněž hovoří,
lze patrně vyloučit nebo omezit jen na některé případy. Jinak by bylo celkem
logické, že budou barevně pozměněny ne-li všechny, tedy drtivá většina i těch
největších kamenů.
Výše uvedená hlediska - odolnost a
velikost - spolu s případnými velmi primitivními metodami opracováni křemenců
či jejich rozdružování zdůrazňují předpokládané základní znaky lidské činnosti
vedoucí ke vzniku kounovských řad. Jejich stavitelé velmi pravděpodobně
prováděli selektivní těžbu a dopravu jednoho z nejtrvanlivějších sedimentů na
této planetě. Záměrnost této činnosti potvrzuje i to, že nepoužili svítivě
bílých či nažloutlých spongilitů, těžitelných
snadno a v libovolném množství po celém obvodu i na povrchu Roviny.
Podélné řady by v takovém případě mohly být budovány v podobě zídek z nasucho
kladených plochých kamenů, mohly být vyšší a těžba i přeprava lehké suroviny mohly
být mnohonásobně snazší.
Kromě spongilitů mohli ovšem využít také kusy
křídových pískovců perucko-korycanského souvrství vystupujících pod hranou
Písečného vrchu i Velké hory ve značné mocnosti a v přímém podloží opuk. Jejich
těžba a přeprava by sice přinášely rovněž jisté obtíže, avšak na rozdíl od
křemenců jsou dobře opracovatelné (dodnes oblíbený sochařský materiál!).
Neznámí lidé se však rozhodli pro těžké křemencové balvany, v této krajině
nejméně vhodné pro jakoukoli manipulaci a dopravu. Při práci musela být
zaměstnána velká skupina lidí uvyklých těžké námaze. Navíc zde musel být někdo,
kdo materiál v krajině vyhledával.
Dospíváme tak ke zjištění, že nejen
volba místa, ale také volba suroviny měla přednost před technickou stránkou stavby
kamenných řad. Byla to možná právě otázka velikostní kategorizace, jež vedle
trvanlivosti byla jedním z kritérií pro tuto stavbu.
Historie Roviny
Starší zprávy o území kamenných řad
jsou jen kusé a převážně nepřímé. První přímé informace pocházejí až ze
šedesátých let minulého století, kdy vznikla samostatná schwarzenberská lesní
správa, pod kterou území s řadami spadalo. Bohužel, tyto materiály nebyly do
doby sepsání této studie kompletně uspořádány a katalogizací proběhl pouze
mapový materiál (Státní oblastní archív v Třeboni) s částí spisového fondu
(depozitáře České Budějovice a Český Krumlov).
Některé zajímavé údaje poskytují místní
kroniky, psané však většinou až v první polovině našeho století, přičemž
historické informace postrádají hodnověrné odkazy či jsou mylně vyloženy. Tak
například úvaha autora historické části Lesního hospodářského plánu (Domoušice
1937):
"Krajina, v níž se rozkládají lesy
domoušické, byla obývána již v dávnověku, jak o tom svědčí řady bludných
balvanů, srovnaných v jakési meze v polesí Rovina, které prý znamenaly božiště
našich pohanských předků …"
Ničím nepodložené jsou rovněž zkazky o
tom, že areál kamenných řad sloužil - snad v raném středověku, snad v
dřívějších dobách pohanských - jako posvátný háj, v němž se i pochovávalo. Tuto
verzi podporují pouze některé dřívější pomístní názvy "V lebkách" a
"Na božišti". Druhý název může pocházet i z dob nedávných, kdy se
lidé začali zajímat o původ kamenů.
Je však pravda, že roku 1039 při tažení
Břetislava I. do Polska a při příležitosti vyzvednutí těla biskupa Vojtěcha
nařídil Čechům biskup Šebíř nepohřbívat mrtvé porůznu v hájích, lesích a pod
posvátnými stromy, ale činit tak v okolí křesťanských kaplí. Tento zákon musel
být obnoven roku 1093.
Zde se naskýtá otázka, zda k prosazení
této tendence neměl přispět nedaleký kostelík svatého Vojtěcha, jehož umístění
na Písečném vrchu je jinak hůře vysvětlitelné. Dnešní podoba stavby je sice
barokní, má však všechny rysy původní románské dispozice. Především samotný
tvar rotundovité lodi doplněné asymetrickou barokní dostavbou, použití
kvádříkového zdiva a v neposlední řadě i zasvěcení památce českého biskupa
Vojtěcha (30). Ve 14. století byl kostelík dokonce obklopen farní vsí Rychleby,
bezpečně doloženou pro léta 1352-1399 (25).
Ve středověku byly zcela běžně
křesťanské kaple budovány na pohanských božištích, aby byla využita
"náboženská síla" místa, nebyly však umísťovány v jejich centrech. Je
tomu tak i v případě Roviny. Lidová tradice klade založení kaple sv. Vojtěcha
dokonce již do doby jeho života. Údajně, když se vracel poprvé z Říma do Čech
(roku 992), zabloudil do lesů kounovských a - jelikož v tomto kraji tehdy
panovala po delší dobu velká sucha - obrátil se tento zbožný muž s modlitbou k
bohu, aby vyprosil déšť. Z vděčnosti mu místní lidé v oněch místech vystavěli
kapli. Zda si biskup Vojtěch zvolil loto místo náhodně či záměrně, nebo zda se
jedná o pouhou legendu, nevíme. Podobné legendy se však váží téměř ke každému
místu zasvěcenému léto jinak historické postavě.
Kostelík má pestrou historii. Někdy v
15. století se v jeho okolí, nejspíše v již opuštěných rychlebských staveních,
združovala loupeživá chasa živící se přepady na tehdy ještě rušné obchodní
stezce. Ta vedla z Prahy kolem Džbánu do Žatce a odtud pak dále do Němec. z
pramenů dále vyplývá, že později u Sv. Vojtěcha sídlili poustevníci, kteří v
nejbližším okolí působili jako duchovní správci a kazatelé. První z nich, podle
jména Matyáš, sem přišel ze Žatce roku 1519. Místo bylo pusté a on se zde
usadil v době morálního rozkladu církve. Další poustevníci zde pobývali až do
18. století, kdy vykonávali církevní službu v Kounově. Posledními byli Antonín
Vacek (zemřel roku 1763) a jeho žák Abrahám (1782), který již pobíral za své
služby i pravidelný plat v knížecím statku (26).
V druhé polovině 12. století byla
Rovina a okolní území pravděpodobně dominiem vladyky Zvěsta, jehož sídlem byly
Pnětluky. Další zprávy o vlastnících pocházejí z období vlády krále Jana
Lucemburského, kdy již existovala také blízká osada Domoušice. Ty byly roku
1325 králem věnovány rytíři Chvalovi a jeho synu Oldřichovi. Tou dobou k
Domoušicím patřily i pozemky na Rovině, kde například poloha "Čtyři
lány" získala své pojmenování od čtyř parcel: dvě patřily Chvalovi a
Dětřichovi, jedna místní faře a jedna byla přiřčena obci.
V 15. století náležely Domoušice i s
Rovinou Kolovratům. Po nich se roku 1460 stal majitelem Jiří Bírka z Násilé,
královský hejtman na Křivoklátě (1491 –1507). Po hejtmanově smrti připadly
pozemky jeho synu Václavovi a od roku 1560 Jiřímu, vnukovi pana Bírky. Ten
spravoval dědictví do své smrti roku 1597.
Někdy od roku 1599 bylo území v majetku
děkanství sv. Apolináře při a metropolitní kapitule u Sv. Vila v Praze a bylo
spravováno z Klobuk.
Za třicetileté války se v nebezpečných
dobách Domoušičtí ukrývali v lesních skrýších pod Bílou skalou a ve štolách,
jejichž propadliny lze dodnes pozorovat v severozápadním svahu Roviny, v poloze
nazývané "zadní Roviny". Štoly byly úzké, několik desítek metrů
dlouhé chodby, vyražené v opukách. Jejich vznik nejspíše souvisí s těžbou
stavebního kamene pro potřeby okolních vsí.
Roku 1754 koupil Domoušice svatovítský
děkan Jan Ondřej Kneisl pro svého synovce Jana Augustina Kneisla, apelačního
radu. Z doby jeho správy (z roku 1761) pochází záznam o třinácti majitelích
pozemků na Rovině (27). Dohromady vlastnili 26 parcel o celkové výměře 39 korců
a dva věrtele (tj. asi
Někteří badatelé kladou tyto pozemky do
prostoru kamenných řad. Celková plocha parcel skutečně zhruba odpovídá území
vymezenému první a poslední řadou
kamenů. A pokud by řady severně a jižně od ústřední cesty ohraničovaly
samostatné parcely, počet rolí by přibližně potvrzoval výsledky parcelace z
roku 1761. Tato verze se tedy zdá být velmi pravděpodobnou, nebýt ovšem
jednoznačného situování dělené plochy do polohy "Čtyři lány". Toto se
nalézá jinde, ve východní části Roviny.
Rovněž nelze souhlasit s umístěním tzv.
"Zádušního lesa" do areálu kamenných řad. Zmínka o něm pochází z roku
1773, kdy jej J. A. Kneisl hodlal vyměnit za jiné pozemky. Došlo však k
nesrovnalostem a roku 1781 se na místo dostavila komise, aby znovu vytyčila
hranici zmíněného lesa. Jako mezníky byly vysázeny pískovcové kameny s vyrytými
křížky (25). Novodobé ohledání však ukázalo, že "Zádušní les" ležel
severněji, pod Rovinou, přibližně v místě dnes nazývaném "Pod horou".
Táhl se až k Domoušicím a dodnes tam můžeme najít několik zmíněných kamenů s
křížky.
Roku 1783 odkoupil Domoušice Václav Jan
Paul, který byl úředníkem při katastru. Po jeho smrti byly roku 1790 přiřknuty jeho
synovi Leopoldu Paulovi. Od něho je roku 1799 koupil Karel Pruckner, který je
14. března 1802 prodal baronu Jakubu Wimmerovi a ten je takřka obratem 7.
prosince téhož roku přenechal knížeti Josefu ze Schwarzenbergu. Jeho rod zde
pak provozoval velkostatek; později (od roku 1901) spravoval již jen lesy,
neboť polnosti byly předány samostatné domoušické lesní správě. Ta je po
pozemkové reformě roku 1921 postoupila domoušickým pachtýřům, avšak odprodej
pachtů se týkal pouze území východně od kamenných řad. Zalesněné území řad tak
zůstalo i nadále v držen Schwarzenbergů.
Pamětnické zprávy se shodují v tom, že
v první polovině 19. století byly parcely mezi řadami přiděleny chudým jako
políčka. Bylo to v době, kdy pozemek patřil již zmíněnému knížecímu rodu. První
písemné zprávy však máme až ze šedesátých let minulého století, kdy právě
vznikla samostatná schwarzenberská lesní správa. Podle hospodářských knih bylo
v prostoru řad započato s výsadbou lesa mezi lety
Před uvedeným zalesněním byl prostor
řad s výjimkou jižní části - veden jako pole a byl pravděpodobně i pronajímán;
potvrzuje to poznámka "Eingezogene Zinsgrunde“ z uvedené knihy plánů. Také
katastrální mapa z roku 1841 zobrazuje pole po celé ploše Roviny včetně areálu
řad (Ústřední archív geodézie Praha).
Může být tedy pravdivou pamětnická
zpráva, že kníže Schwarzenberg krátce poté, co koupil Domoušice s pozemky,
propůjčil toto místo (kde bylo tolik kamenů!) chudým občanům na padesát let
zdarma. Areál byl rozdělen mezi několik rodin, přičemž nelze vyloučit, že počet
nájemců byl přizpůsoben přirozenému dělení existujícími řadami kamenů. Výše
citovaná katastrální mapa z roku 1841 sice vykazuje prostor řad jako celistvé
pole, to však je v souladu se skutečností, že pozemek byl jen propůjčen a jeho
majitelem zůstávala jediná osoba.
Kostelík sv. Vojtěcha a území roviny
byly údajně oblíbeným místem knížete Josefa ze Schwarzenbergu (1769-1833). I
později se vrchnost snad úmyslně postarala o zachování řad tím, že pozemek po vypršení nájemní lhůty
nechala osázet lesem.
Padesátileté propůjčení pozemku můžeme
tedy umístit mezi roky
Určité vysvětlení nabízí soukromá
kronika domoušického rodáka J. Pácala obsahující částečně i opisy starších,
blíže neurčených dokumentů. Uvádí se v ní, že některé díly nebyly po propůjčení
obdělávány a na některých byl vysázen pouze jehličnatý les. To se mělo týkat
především jižních úseků areálu. Tomu by nasvědčovalo i to, že pod jižním svahem
Roviny je sházeno nepoměrně méně křemencových balvanů než pod svahem severním.
Jako by zde opravdu tolik nepřekážely?
Tím by se možnost zachován í kamenného
kruhu (či kruhů), uváděného pamětníky, jevila jako velmi pravděpodobná, a to,
díky pozdějšímu zalesnění, až do počátku našeho století.
Jiným znakem areálu kamenných řad je
sporadický výskyt hromádek opukového kamení, kterého by při obdělávání parcel
muselo být z mělké půdy vybráno značné množství. To se týká i severní,
obdělávané části areálu. Okraje podobných plužin bývají hromádkami někdy i
velmi hustě lemovány. Nebyla přece jen políčka přidělovaná Schwarzenbergy
chudým, v prostoru polohy "Čtyři lány"? V místě, které měli osadníci
rozděleno již v 18. století a které přes snahu vrchnosti zůstalo nescelným až
do doby nedávné kolektivizace ?
Na tyto otázky lze těžko jednoznačně
odpovědět. Jisté je pouze to, že počínaje rokem 1868 uvádějí vrchnostenské
záznamy území kamenných řad na Rovině jako zalesněnou plochu a ze přes postupné
zmlazování zde lesní porosty zůstaly dodnes.
V 19. století stály na Rovině čtyři
domky: již zmíněná poustevna nad kostelíkem sv. Vojtěcha (zbořena roku 1902),
hájovna postavená již za Jana Augustina Kneisla, ovčárna u severozápadního cípu
řad (zbořena roku 1924) a domek v jihozápadním cípu. Stavení byla obývána
přibližně do konce 19. století. Výjimkou je však hájovna, dodnes stojící a
trvale obydlená.
Od roku 1901 je les na Rovině veden
jako bažantnice v majetku dr. A. Schwarzenberga (34). V držení mu zůstal až do
znárodnění v roce 1947, kdy se na majitele vztahovalo uplatnění tzv. Hradeckého
programu.
Pozůstatky těžební činnosti na Rovině
Horniny křídového stáří tvořící
nejvyšší partie návrší byly zejména v první polovině našeho století předmětem
zájmu několika těžařských podniků (14, 24). Ložiskový výzkum a těžba se
zaměřovaly na polohy kvalitních sklářských písků a keramických jílů
perucko-korycanského souvrství. Na obvodu Roviny však můžeme pozorovat také
zbytky starších kutacích prací spojených se získáváním deskovitě či bločkovitě
odlučných spongolitů (opuk).
Zdá se, že nejstaršími pracemi tohoto druhu
byly výkopy a budováni valu halštatsko-laténského hradiště na ostrožně,
vybíhající severovýchodním směrem naproti Pravdě. Opuky zde sloužily jako
materiál výplně dřevěné konstrukce valu. Důkazem jsou jednak protáhlé sníženiny
vně jeho trosek, sloužící pravděpodobně jako obranný příkop a poskytující
zároveň surovinu (opukové eluvium) pro výplň, jednak značné množství do červena
vypálených úlomků v troskách valu.Vzhledem k poměrně snadné těžitelnosti
navětralé horniny nelze vyloučit, že v době existence hradiště mohly být desky
opuk používány si k jiným stavebním účelům nebo že byly vyhloubeny i
nějaké podpovrchové chodby, studna apod.
V období středověku i novověku byly
opuky oblíbenou stavební surovinou. Nacházíme je i ve stěnách kostelíka sv.
Vojtěcha, který jako původně románská stavba nepochybně vznikl stavební
technikou, známou jako kvádříkové zdivo, a pro jehož pozdější barokní přestavbu
byl znovu použit místní materiál.
Opukové zdivo je dodnes v nejširším
okolí oblíbeným, jak se můžeme přesvědčit na obytných a hospodářských budovách
v okolních obcích. Stopy těžby opuk jsou zachovány podél celého obvodu Roviny,
Někdy jsou to strmé lomové stěny, většinou však zbytky těžebních jam, malých
lokálních lomů nebo plošných odkryvů různého stáří a stavu zachovalosti.
Nejvýrazněji se příležitostná těžba
projevila na jižním a severním okraji návrší, kde lámání kamene postupovalo
horizontálně, v mocnosti i několika metrů a do hloubky dvou i více desítek
metrů za původní, přírodní omezení plošiny. V souvislosti s těžbou
vznikaly na úpatí stěn i umělé valy představující v podstatě odklizenou skrývku
a nepoužitelné, příliš navětralé suroviny z horních partii odkryvů. Na Rovinách
lze v severní části areálu kamenných řad pozorovat stopy plošné skrývky
prováděné patrně v předstihu a obnažující povrch až na skalní skelet, tj.
do hloubky 20-
O stáří této činnosti lze jen těžko
rozhodnout, je však pravděpodobně velmi mladého data a zachovala se především v
zalesněném prostoru. Skrývka porušuje severní konce kamenných řad, neboť velké
křemencové balvany byly při strhávání půdního profilu přemístěny a svrženy do
vytěžených prostorů nebo přímo ze svahu dolů. Z těchto poznatků lze soudit, že
balvany ležící na severním úpatí roviny nepocházejí jen z doby kultivace
pozemku a jeho zalesňování, ale většinou právě z doby, kdy byla obnovována
dočasná těžba opuk.
S těžbou opuk patrně také souvisejí
propadliny v severním a západ- ním svahu dílčího vrcholu Písečná (či Písečný
vrch), kde byly původně neznámo kým vyraženy chodby o profilu lidské postavy.
Zmíněné místní pověsti hovoří o starých úkrytech a chodbách z doby třicetileté
války. Je možné, že alespoň část chodeb skutečně vznikla záměrně jako útočiště
obyvatel. Dnes jsou tyto prostory většinou propadlé a zasucené, nebo se spolu 5
přirozenou odlučností skalního masívu podílejí na gravitačních rozsedlinách,
svahových sesuvech a dalších narušeních okraje plošiny.
V podloží spongilitů je asi 20-
Po druhé světové válce převzaly těžbu
Spojené sedlecko-vildštejnské závody, n. p., a Rakovnicko-poštorenské závody
(později známé jako Rakovnické keramické závody, n. p,). Těžba zde byla
prováděna až do doby kolem roku 1960, kdy kutací činnost na Rovině skončila. V
severním svahu výběžku s hradištěm bylo celkem asi šest štol firmy Rako,
z nichž jedna (štola III.) byla situována přímo pod hradištěm (24).
Ve východní části Roviny, tj. na severních
svazích dílčího vrcholu Bílá hora a výběžku k Domoušicím, byly raženy štoly na
těžbu keramických jílovců a jílů již od dvacátých let našeho století,
nejstarším dílem byla štola firmy Novák z Prahy. Později zde Měcholupské
jílové závody vyrazily další tři štoly a v roce 1946 také vznikla jedna štola
Rakovnických keramických závodů. Těmito pracemi také odborně vedená těžba
keramických surovin zanikla.
V okolí kamenných řad a u cest lze
nalézt hromádky křemencových úlomků, jež jsou velmi pravděpodobně pozůstatky
rozbíjení a odvážení křemenců pro průmyslové zpracování. Potvrzují to rovněž
pamětnické zprávy. Tato činnost pravděpodobně způsobila největší a zcela
nenahraditelné škody na původním množství a dispozici kamenných řad, nepoměrně
větší, než bylo již zmíněné přemisťování kamenů či jejich odstraňování k
okrajům a pod svahy plošiny.
Původní rozsah stavby
První pohled na dnešní stav areálu
kounovských řad dává tušit, že stavba během věků utrpěla značnou újmu.
Prvními narušiteli řad v novověku (a
není vyloučeno, že i dříve) byli pravděpodobně chalupníci z okolních obcí,
kteří kameny používali do základů domků a hospodářských stavení. Naposledy se o
to pokusili ještě roku 1940 obyvatelé Milostína, ovšem na zákrok tehdejšího
domoušického starosty Cihaře byl odvoz zakázán. V této souvislosti je zajímavé,
že autoři přímo v Domoušicích nenalezli jediný kus křemence jak v podezdívkách,
zdech domů a dalších budov, tak i v zachovaných úsecích kamenného dláždění.
Mohlo by i to svědčit o vztahu osadníků k jim jistě dobře známému objektu na
Rovině?
Pro dnešní dobu zásadním však byl zásah
do podoby řad až při zřizování nájemních polí počátkem minulého století. Tehdy
byly pravděpodobně odstraněny celé úseky za účelem scelení některých dílů a
další kameny mimo řady byly buďto shozeny ze svahu, nebo neuměle umístěny do
existujících řad.
Tak si lze i vysvětlit místy ledabylé
sestavení řad, silně kontrastující s pečlivým usazením kamenů v jiných
úsecích.
Zásahy nájemců jsou doloženy několika
nezávislými svědectvími pamětníků:
-
,,…když Schwarzenberg propůjčil tento pozemek několika
rodinám zdarma na padesát let, přídělci, aby mohli půdu zpracovat: odnášeli
překážející kameny na meze …" (Jaroslav Fiala, původem z Domoušic,
Litoměřice, 1951);
-
,,... Při vysazovaní v prostorách nynějších kamenných řad
kounovských byly sbírány křemencové balvany tu a tam roztroušené a dány do řad
…" (Helena Zimmermanová, učitelka ve výslužbě, Domoušice, 1951);
-
,,... Když byla pole pronajata za malý poplatek, lidé
rovnali malé kameny mezi již stojící velké kameny…" (zpráva nejmenovaného
pamětníka z Domoušic zaznamenaná Stanislavem Wernerem z Mutějovic).
Přes jisté nesrovnalosti tedy z
výpovědí vyplývá, že zásahy do kamenných sestav zůstaly zachovány v ústní
tradici okolních obyvatel.
Křemencové balvany z Roviny byly údajně
rovněž používány jako mezníky při vyměřování obecních a selských lesů. Podle
dokladů V. Náprstka se tak stalo v roce 1860, kdy blíže neznámý vojenský
inženýr nechal pomocí kamenů označit hranice parcel pod Rovinou. Kameny lze
skutečně nalézt v lese jižně od mutějovického nádraží; jedná se vesměs o menší
ploché kameny, jejichž největší rozměr se pohybuje kolem
Teprve studiem archívních materiálů se
podařilo objasnit jejich pravý původ, neboť parcelaci potvrzují například i
starší katastrální mapy. Kromě toho tyto mezníky dodnes oddělují lesní parcely se
stromy různého stáří.
Dalšího "využití" se dostalo
kamenům někdy kolem roku 1900 při stavbě chmelnice na Rovině, kdy sloužily k
zakotvení napínacích drátů konstrukce. Podle pamětnických zpráv byly použity
křemencové bloky převážně z jižní části areálu řad. Chmelnice sama pak
byla zrušena roku 1917, nelze však vyloučit, že další kameny byly odváženy i na
jižní úpatí Roviny, ke chmelnicím na kounovském katastru.
V roce 1928 byly další bloky
křemenců dodávány do sklárny v Horní Bříze, kde z nich vyráběli dinasové cihly
pro vyzdívky sklářských pecí a v hutnictví. Dělníci tehdy větší kusy horniny
rozbíjeli palicemi a získanou drť odváželi nákladními auty k vlaku na
mutějovické nádraží. Celkem byly tímto způsobem získány čtyři vagóny suroviny.
Akci zastavil teprve památkový úřad.
V roce 1939 začala lesní správa zavážet
místní polní a lesní cesty drobnějšími křemenci z řad, přičemž není vyloučeno,
že za tímto účelem padly za oběť další velké bloky. Toto zpevnění cest je místy
patrné i na Rovině. I v tomto případě opět zasáhl tehdejší památkový úřad.
Podle sdělení spolupracovníka
Archeologického ústavu ČSAV F. Hammera byly řady poškozovány i během
geologického průzkumu na Rovině v letech
Neukázněné návštěvníky, výslovně
upozorněné orientačními tabulemi, devastuje památku ve velkém sám Lesní závod v
Domoušicích, a to jak použitím techniky při těžbě dřeva, tak i při zakládání
školek a vysazování semenáčků. Při použití mechanizace odvalují stroje kameny z
řady a vlečené kmeny s konečnou platností zahlazují stopy po původním uložení
kamenů, směru řad apod. Tímto způsobem byly v letech 1980 - 1982 zničeny jižní
úseky čtyř řad ve východní části areálu. Veškeré apelace ze strany bývalého ONV
louny měly jen charakter čistě akademický a nijak se neodrazily na činnosti
lesního závodu.
Vzhledem k uvedenému rozsahu
poškozováni kounovských řad je nutno se pokusit o alespoň hrubý výpočet jejich
původního rozsahu. z výše citovaných údajů vyplývá, že některé části řad byly
pravděpodobně sestaveny druhotně, tj. při zřizování políček. Zda tyto
přemísťované křemence byly do původních řad pouze vráceny, či naopak tvořily
jiné objekty mezi řadami (např. již zmiňované kruhy), nelze bez komplexního
archeologického výzkumu stanovit. Výpočet může být tudíž zkreslený.
Z tabulky 3, jež tvoří základ početní
úvahy, lze vyčíst délky jednotlivých řad, počty kamenů, jejich typ a hmotnost.
Délky řad byly zaměřeny geodeticky F. Panešem v roce 1975. Statistické údaje
pocházejí z let 1973-1975, kdy na Rovině působil kroužek mladých astronomů z
Rokycan, a jsou částečně doplněny pozdějším výzkumem J. Helšuse. Tabulka
uvažuje i úseky řad, zachované v podobě terénních valů, bez vyčnívajících
kamenů.
Klasifikace kamenů byla provedena
kategorizací největších zjištěných rozměrů takto:
Typ A - nad
B - 60 -
C – 40 - 60cm
D – do
Hmotnost uvedená v tab. 3 byla počítána
na základě laboratorně zjištěné měrné hmotnosti křemenců (2740 kg/m3),
s použitím demonstrativních objemů pro jednotlivé typy:
A - 100 dm3
B – 50 dm3
C - 20 dm3
D – 3 dm3
Podle těchto dat je možno dospět k
následujícím výsledkům:
kameny typu
S využitím hodnot v tab. 3 je možno
sestavit diagram koncentrace kamenů v jednotlivých řadách (tab. 4), z něhož
vyplývá, že nejvíce jsou poškozeny krajní řady - č. 11 -
Při odvozu do sklárny byly naopak nakládány
převážně kameny v blízkosti ústřední cesty, kde také zejména u řad č.2,
Nejzachovalejšími se jeví řady č.
Kameny typu
A - 746 ks (204 t)
B – 828 ks (113 t)
C - 1510 ks (83 t)
0 - 4830 ks (40 t)
celkem v řadách 7914 ks (440 t)
Z výpočtu ledy vyplývá, ze dnešní torzo
kounovských kamenných řad představuje pouze asi 30 % původního množství a
hmotnosti křemencových balvanů (2240 ks a 144,2 t); z původního množství
postrádáme téměř 300 t horniny!
Z tohoto množství pravděpodobně 64 t
připadají na materiál odvezený do Horní Břízy (čtyři vagóny o nosnosti 16 t),
dalších 14 tun se nachází pod severním svahem (viz tab. 5) a zbytek (více než
200 t) bychom pravděpodobně museli hledat v základech stavení okolních obcí, v
podloží dnešních cest, pod povrchem a na okrajích někdejších chmelnic, na
zahrádkách apod.
Diagram v tab. 5 ukazuje
přibližnou situaci a četnost spadaných (sházených) křemencových kamenů pod
severním svahem Roviny. Shluky kamen v podstatě odpovídají poloze konců řad.
Nápadným je množství kamenů pod řadami č.
Dále k východu se pak pod severním
svahem Roviny žádné další křemencové kameny nevyskytují. J. Helšus zde počátkem
80. let napočítal celkem 285 křemencových kamenů o celkové hmotnosti přes 14 t
a přibližně v této sestavě: kameny typu A - 13 ks, typu B - 41 ks, typu C - 73
ks a typu D - 185 ks. Sestava odpovídá svým složením a zastoupením jednotlivých
kategorií poměrům v existujících zachovaných řadách. Úvaha, že kameny pod
severním okrajem Roviny představují pozůstatky kompletních části severního
zakončení řad, je proto celkem
opodstatněná. Naproti tomu pod jižním svahem leží jen několik menších kusů
křemenců, jejichž úbytek původní situaci zásadně neovlivnil.
Vynaložená práce
Při výpočtu množství práce potřebné k
vybudováni kounovských řad vycházíme z předpokladu, že veškerý použitý materiál
pocházel přímo z povrchu vrcholové části Roviny. z geologického hlediska je to
situace paradoxní, v tomto případě zcela nepravděpodobná (viz kapitolu o
geologii Roviny a původu křemenců) a extrémní. Výslednou hodnotu výpočtů musíme
tedy považovat za nejzazší dolní mez teoretického množství vynaložené práce.
Předpokládejme, že křemencové kameny
byly rovnoměrně roztroušené po celé plošině. Střední vzdálenost transportu by
pak činila asi
Při hloubení žlabů pro ukládání kamenů
hlubokých asi
Čas potřebný na geodetické práce neuvažujme,
neboť je závislý na požadované funkci stavby a s tím související metodice
vyměřování. Připočtěme však čas, během něhož byly usazeny jednotlivé kameny do
vykopané rýhy. S ohledem na uvedenou kategorizaci kamenů, jejich počet a
hmotnost (tab.
Kámen typu
A (hmotnost cca
B (hmotnost cca
C (hmotnost cca
D (hmotnost cca
Z toho plyne, že
422 ks A vyžadovalo 633 pracovních
hodin
468 ks B vyžadovalo 234 pracovních
hodin
843 ks C vyžadovalo 40 pracovních hodin
2730 ks D vyžadovalo 23 pracovních
hodin
Celkem tedy 1 030 pracovních hodin
Součtem všech uvažovaných délek pracovního
času docházíme ke zjištění, že stavbě kounovských kamenných řad mohlo být
věnováno asi 16.610 pracovních hodin při výhradně ruční práci; při použití vozů
k dopravě by se tato doba zkrátila jen asi na 7230 pracovních hodin. Podle
druhu použité dopravy (ruční či vozy) by tak 10 mužů bylo na stavbě zaměstnáno
po dobu 3 - 6 měsíců.
Jak je uvedeno v úvodu této kapitoly,
představují vypočtené údaje pouze dolní mez předpokládaného množství
vynaloženého pracovního času a úsilí při využití místního zdroje při transportu
z bezprostřední vzdálenosti. Při dopravě kamenů z okolních údolí, či dokonce ze
sousedních plošin bylo by množství fyzické práce nesrovnatelně vyšší, neboť
překonávání značných výškových rozdílů by přinášelo čelné obtíže a také nároky
na délku pracovního času by byly mnohem významnější. Navíc ve výpočtech nejsou
zahrnuty největší, až několikatunové balvany křemence, které při přepravě a
usazení vyžadovaly zcela zvláštní úsilí.
S ohledem na přírodní podmínky je proto
jisté, že sestavení kounovských řad v jejich původní podobě muselo představovat
mnohem náročnější problém, než jak je zde teoreticky uvažováno. Znovu se
vynořuje otázka, jaký důvod donutil neznámou lidskou komunitu k takovému
výkonu? Těžko připustit, že by někdo vynaložil tolik námahy pro malichernost či
z nedostatku jiné činnosti. Je také nasnadě, že lze definitivně vyloučit verzi
o mezích úzkých políček. Rolníci by asi
těžko obětovali nejméně jednu sezónu na takovéto netypické a nepraktické
ohraničení svých parcel.
Helšus, J. – Hluštík, A.: Kamenné
otazníky. Svojtka a Vašut, Praha, 1991