Některé metodologické problémy zkoumání anomálních jevů
Úvod
Během celé historie se člověk setkával s jevy, jež nějakým způsobem přesahovaly jeho běžnou, každodenní zkušenost. V průběhu poznávání a ovlivňování okolní přírody člověk pronikal do podstaty mnoha jevů, jež jej obklopovaly a naučil se je i ovládat a využívat ve svůj prospěch. Přesto, že se oblast poznaného neustále rozšiřovala a rozšiřuje, vždy zde existovaly jevy, jež jsou v daném prostředí a v daném čase mimo tuto oblast. Vedle poznaných oblastí vždy zde byly i budou oblasti nepoznané, neprobádané, neznámé, jež se projevovaly a projevují různými pochody a procesy. Během historického vývoje byly nazývány různě - zázraky, nadpřirozené jevy, apod., a jejich podstata byla přisuzována tu božským, jindy ďábelským vlivům. Jejich zkoumání bylo proto mnohdy zapovězeno nebo tím byla zdůvodněna jejich nepoznatelnost.
Cílem této práce není obsáhnout veškeré metodologické problémy, na které naráží výzkum anomálních jevů, vzhledem k jejich složitosti a mnohovrstevnatosti to není ani možné. Jde jen o vymezení některých problémů, se kterými se lze setkat při zkoumání těchto jevů.
Vymezení pojmů
Samotné vymezení oblasti zkoumaných problémů má v případě anomálních jevů stěžejní charakter. Vycházíme-li z předpokladu, že chceme-li obsáhnout nějaký problém, musíme jej umět také pojmenovat či pojmově vymezit, už při stanovení oblasti dosud nepoznaných jevů narážíme na řadu pojmů, termínů a označení, jejichž obsah není přesně vymezen a používáním ustálen, naopak, existují značné spory o jeho nejzákladnější kategorie.
Nejčastěji se lze setkat s termíny :
“anomální jevy” - tj. jevy, které se odchylují od vžitých norem, v překladu “nenormální” jevy. Podle “Slovníku cizích slov” je to “odchylka od pravidla, nepravidelnost, výjimečnost”. (1)
“paranormální jevy” - (“para” - “vedle”), jevy, vyskytující se vedle norem.
Termíny “anomální” i “paranormální” lze považovat za synonyma.
Podle názoru V. Patrovského (2) termín “anomální” není vhodný, neboť anomální jevy bývají podmíněny okolnostmi. (Takovými může být např. zeměpisná poloha, neboť některé jevy, v jedné oblasti naprosto přirozené a běžné, třeba polární záře v blízkosti pólů, mohou být “anomálními” v jiných zeměpisných šířkách, zejména blíže rovníku.) Proti tomu lze namítnout, že v podobných souvislostech by daleko lépe vyhovovalo označení “nezvyklé” a nikoli “anomální” (ve svém významu “nenormální”). Ještě zřetelněji vystupuje nesmyslnost tohoto použití v případě použití synonyma “paranormální”.
V.Patrovský naopak preferuje termín “hraniční jevy” (“borderline phenomena”). Rozumí jimi ty jevy, které stojí na hranici, či dokonce za hranicí současných znalostí a možností vědy. Hraniční jevy zahrnují širokou škálu jevů od psychotronických, parapsychologických, jevů UFO, ale není dosud jasné, zda jsou hraniční jevy zároveň jevy anomálními. Mnohé z těchto hraničních jevů mohou vznikat přirozeným způsobem a jejich anomalita je pouze zdánlivá. Anomální jevy jsou svým charakterem jevy, jejichž mechanismus vzniku není jasný, neboť dosud nebyla odhalena jejich podstata. Může se tudíž jednat o jevy zcela běžné, ale vyskytující se zřídka, což brání jejich podrobnějšímu prozkoumání.
Věda je však oblastí norem, které si stanovila ve smyslu zkoumání svého objektu či předmětu zájmu. Proto lze preferovat název “anomální” (či “paranormální” jako synonymum), jako jevy stojící vedle těchto norem, vymykající se těmto normám, neboť věda si stanovila normy, podle kterých posuzuje skutečnost. Vědecké poznání neuznává hranice nebo se domnívá, že všechny jevy spojené s dosavadním rozdělením vědních oborů spadají pod její kompetenci, případně je možné je řešit ve spojení s jinými obory.
Vedle těchto termínů se lze setkat i s označením “sporné jevy” (přímo vybízí ke sporu, polemice), “parapsychologické” - (omezují se pouze na jevy spojené s lidskou psychikou a jevy “vedle” ní).
Jak pokračuje sledování anomálních jevů, je stále více zřejmé, že pojmové obtíže jednak úzce souvisí s přístupy k nim, ale také se skutečností, že jednotlivé vědní obory se stále více specializují a vzájemně od sebe vzdalují. To, co nelze beze zbytku vysvětlit v jednom oboru, není již přesouváno do jiného oboru, není to ani možné, protože i ostatní mají přesně vymezené hranice, ale je z nich vyčleněno. Často to mohly být skutečnosti, které by mohly jednotlivé obory spojovat nebo syntetizovat. Mezi jednotlivými obory nastává mezera. Tyto mezery nejsou prázdné. Odpadá do nich vše nenormální, vymykající se běžnému poznání a každodenní prosté praxi. Nachází se tam “paranormální”.
Je tedy zřejmé, že možné řešení problematiky anomálních jevů spočívá v dostatečném pochopení a propracování integračních procesů ve vědě.
Vedle vzniku nových, interdisciplinárních vědních disciplín (jako např. kybernetika, bionika aj.) vznikají i vědní disciplíny slučováním dříve oddělených oborů (např. biologie a fyzika - biofyzika aj.) Z tohoto procesu vzniká však možné řešení k ustavení nového přístupu ke zkoumání anomálních jevů, zejména v propojení některých vědních oborů. (Např. geologie se zabývá Zemí, procesy uvnitř i na jejím povrchu, jejím složením i vývojem, ve spojitosti s dalšími jevy vznikly obory jako geofyzika, hydrogeologie a další, ale neuznává se dosud spojitost geologie s jinými uznávanými obory - medicínou či biologií, jež by mohla vysvětlit některé otázky spojené např. s patogenitou prostředí, geoanomálními či geopatogenními zónami apod.)
Stručná charakteristika vědeckého poznání
Obecně převládá přesvědčení, že určitý jev lze považovat za paranormální či anomální, je-li v rozporu s některým ze základních a všeobecně přijímaných vědních principů.
Paranormálními jsou ty jevy a hypotézy, které vysvětlují neobvyklé úkazy, jež v daném historickém okamžiku nezapadají do pojmového rámce vědy.
Odlišnost vědecké teorie od jiných způsobů pohledu na objektivní jevy a události spočívá v explanační a predikační síle moderní vědy. Jde o “schopnost vysvětlit a předvídat a přirozeně i ovládat a měnit věci ve světě, který nás obklopuje. Vědecká teorie je určitým způsobem organizovaný systém poznatků o světě, který tvoří dvě složky : opis a vysvětlení... Každá vědecká teorie vysvětluje jevy, které opisuje, ale ne každé vysvětlení je vědecké.” (3)
Vědecká teorie je tvořena dvěma složkami :
Tento model vědecké teorie, jehož podstatou je požadavek, aby každá teorie byla empiricky ověřitelná a logicky zdůvodnitelná, se stal ideálem srozumitelnosti a od 17. století formoval vývoj vědeckého poznání.
K tomu přináleží také závěr jednoho z nejvýznamnějších filozofů, René Descarta, který svým učením o absolutním dualismu mezi myslí (res cogitans) a hmotou (res extensa) podal jeden z postulátů moderní vědy, že materiální svět může být popsán objektivně bez ohledu na lidského pozorovatele. Tento závěr vedl k rychlému rozvoji přírodních věd a technologií, ale odsunul úlohu člověka v poznání a vlivu na objektivní skutečnost.
Díky tomuto modelu byly z vědeckého bádání odstraněny právě jevy, postrádající možnost empirického ověření a logického zdůvodnění.
Metodologické problémy při zkoumání anomálních jevů
Nejčastějšími důvody odmítání anomálních jevů současným vědeckým světem jsou ty, že
Každá vědní disciplína upřednostňuje svá vlastní kritéria, která považuje za stěžejní při vymezení vědeckosti svého zkoumaného objektu.
Podle kritérií vzešlých z vědních disciplín fyzikálního rázu lze měřit výsledky všech empirických věd, včetně některých humanistických disciplín. Metodologie, která vychází z tohoto pohledu slouží jako vzor vědecké přesnosti a spolehlivosti pro všechny ostatní přírodní i sociální vědy. Aplikace fyzikálních metodologie do jiných oblastí však může vést k deformacím a vzniku neodpovídajících závěrů.
Dosavadním požadavkem je, aby jevy byly řešeny v rámci současných vědních oborů. “Avšak dříve, než se začne s podobnými výzkumy (změřením “fluida”, “ódu”, “psí” nebo “ducha parafyziků” - z předchozího výkladu - pozn. L.Š.) by měly být odpovídající jevy věrohodně prokázány, což se ale dosud nestalo ! Proto nepatří “parapsychologický” výzkum do vědy. Jeho výsledky jsou natolik různorodé, protiřečí si nebo jsou tak odzbrojujícně naivní, že se můžeme i nadále držet podle starého dobrého zvyku pravidla, že dokazovat svou pravdu musí zcela jednoznačně parapsychologové.” (4)
Vzhledem k tomu, že dosud není známa podstata anomálních jevů, tzn. že není známo, co je stěžejním v jejich základech, zda jsou to jevy blízké fyzikálním nebo humanitním vědám, mohlo by z toho vyplývat, že odpovídajícími nástroji zkoumání by měly být nějaké nové metodologické přístupy, založené na syntéze obou pohledů.
Na druhé straně by mohlo být oprávněným požadavkem, získávat stále informace a poznatky o anomálních jevech do té doby, dokud tato podstata nebude více zřejmá a podle toho bude možno použít odpovídající metodologii zkoumání, buď přírodovědnou nebo humanitní.
Proti tomu se staví S. Grof, propagátor nového pohledu na anomální jevy v rámci transpersonálního výzkumu vědomí: “Vypůjčit si tedy od fyziky její nové paradigma a učinit je závazným základem pro výzkum vědomí by znamenalo opakovat starou chybu. Je naprosto podstatné, aby se takové nové paradigma vytvořilo na základě potřeb naší vlastní disciplíny a pokusilo se vystavět mosty k dalším oborům, místo aby je napodobovalo.” (5)
Existence některých anomálních jevů porušuje některé z nejzákladnějších předpokladů a principů současného pojetí vědy. Dosud vládne všeobecné přesvědčení, že svět je ovládán neměnnými zákony, jelikož jednotlivé projevy spolu nijak nesouvisejí, a proto i pokusy, které je zkoumají, musejí být neměnné a tudíž opakovatelné. Jednotlivé projevy přírody byly zároveň považovány za uzavřené a na sobě nezávislé. Z toho vyplývalo, že experimentátor nemůže průběh pokusu ovlivnit.
Anomální jevy jakoby vzdorují přírodním kauzálním vysvětlením, odporují fyzikálním předpokladům, z nichž vychází přírodní vědy.
Proto pohled na anomální jevy byl z hlediska přírodních věd nesmiřitelný, z pohledu humanitních věd (psychologie, filozofie apod.) tolerantnější.
Jedním z hlavních argumentů oponentů a skeptiků vůči samotným anomálním jevům je, že pozorovatelé anomálních jevů neadekvátně odrážejí danou realitu, tzn. že jde o halucinace, iluze nebo jde o nesprávný výklad přirozených jevů, nebo jde přímé výmysly, vyprodukované jedinci, jejichž motivy mohou být různé.
Přístup k anomálním jevům se tedy v podstatě omezuje na neadekvátnost pozorování a psychika pozorovatelů se mnohdy odsunuje do patologické oblasti, přičemž toto hledisko se někdy vztahuje jak na pozorovatele, tak i v některých případech i na badatele, kteří se daným problémem zabývají. Zde však vystupuje do popředí otázka, co lze považovat za správný, adekvátní odraz, poznávání reality. Správný (tj. pravdivý) odraz reality je závislý na úrovni a vývoji vědeckého poznání, ale ve většině případů je tak chápáno konvenční nazírání a myšlení, shodné nebo alespoň porovnatelné se zkušenostmi druhých, jež jsou obvyklé v daném kulturním a historickém prostředí. Převládající názor a shoda většiny jsou právě podle těchto odpůrců hlavním měřítkem v posuzování normálního nebo abnormálního vnímání a výkladu reality v případě ohlášení anomálního jevu. Toto hledisko je však sporné v případě jevů dotýkajících se hranic jednotlivých vědních oborů nebo tyto hranice překračujících, jak tomu v případech anomálních jevů jde. Proto nejen zkoumání anomálních jevů v hraničních oblastech vědních oborů přímo předpokládá schopnost člověka vymanit se z konvenčních šablon myšlení a nazírání, ale i samotné přiznání jedince, že se stal svědkem anomálního úkazu, vyžaduje značnou část odvahy. Z hlediska běžné, navyklé zkušenosti se mnohdy nové myšlenky a objevy v řadě vědních oborů jevily nebo byly dlouho považovány za výplody mozků paranoidních šílenců.
Podle mínění Stanislava Grofa studium anomálních jevů by “muselo zahrnovat současné zkoumání jak fyzických důkazů, tak i psychologických perspektiv”. (6)
Zprávy o pozorování anomálních jevů naznačují výjimečnost zážitků i z psychologického hlediska a mnohé subjektivní pocity uváděné pozorovateli jsou pozoruhodné i ze směru prožívání různých emocí, vnímání času a průběhu mentální činnosti, zejména z hlediska mentální aktivity.
V této souvislosti je nutné se pozastavit nad poznatky kvantové fyziky, které odhalily rozhodující vliv pozorovatele na výsledek kvantových dějů, (kterým je výběr měřících přístrojů a kvalita použité energie), a že vlastnosti jakéhokoliv objektu lze pochopit jen a pouze z hlediska vzájemné interakce mezi daným objektem a jeho pozorovatelem. Tento poznatek by mohl být dále rozvinut myšlenkou, kterou doposud moderní fyzika nevzala v úvahu, a to, zda mají psychické dispozice pozorovatele vliv na průběh pozorovaných událostí.
Anomální jevy jako by měly společného jmenovatele. Lze se domnívat, že se vztahují k lidské psychice a jsou doprovázeny různými fyzikálními projevy.
Z uvedeného vyplývá, že anomální jevy, pokud byly zkoumány dosavadními metodami, nebylo možno je plně obsáhnout ani uchopit.
Moderní věda pronikla do podstaty mnoha jevů tím, že poznala a popsala podmínky, ze kterých se skládají. Tyto podmínky lze definovat, předpokládat, vyjádřit, navodit v laboratoři, opakovat. (např. ke vzniku jevu J vedou podmínky A, B, C. Navodíme-li podmínky A, B, C atd. vznikne jev “J”.)
Naproti tomu anomální jevy lze buď poznat jen ze subjektivního vyjádření svědků, nebo je znám jev, je možné ho popsat, změřit jeho charakteristiky, ale nejsou známy podmínky, které jej vytváří nebo při každém jevu je skladebnost podmínek různá. (tzn. že ke vzniku jevu J vedou jednou podmínky A, B, C, D, E, po druhé podmínky F, G, H, atd., jindy nelze podmínky vůbec zaznamenat - jsou neznámé.) Spíše lze říci, že dosud nebyly některé podmínky ani zaznamenány, nebo jim nebyla věnována přiměřená pozornost, (a to zejména těm podmínkám, které byly mimo zájem výzkumníka - byl-li badatel přírodovědného zaměření, ignoroval psychické podmínky subjektu, byl-li humanitního vzdělání, opomíjel fyzikální podmínky). Jsou-li podmínky pokaždé jiné, nelze je proto opakovaně navodit, nebo skladebnost podmínek je taková, že je nelze opakovat, vymykají se dosavadním metodám vědeckého zkoumání. (V případě, že anomální jevy jsou skutečně vázány na osobu pozorovatele nebo jsou závislé na psychickém prožívání pozorovatelů, nelze některé jevy opakovat vůbec, protože navození takového psychického stavu, jaký byl v době pozorování anomálního jevu je téměř nemožné.)
Je to zvlášť markantní v případech, kdy anomální jev je vázán na přítomnost subjektu - pozorovatele (zjevení, spontánní psychokinese, některé typy pozorování UFO, apod.) nebo ten je přímo účastníkem nebo emitorem jevu (telepatie, telegnose, psychokinese, apod.)
I když např. pomocí kvantifikace či statistiky se dokáže, že některé anomální jevy existují, neodhalí se příčiny, podstata anomálního jevu, a ta zůstává skryta i v případě, že anomální jevy lze popsat, rozebrat či změřit. Navíc, nelze navodit podmínky, jež k nim vedou, nejsou ani známé, nebo jsou natolik variabilní, že není možné zjistit, které jsou stěžejní a které skutečně anomální jev navozují, a které nikoli.
Oblast anomálních jevů by se mohla zdát jako velkou kompaktní částí obsahu jiných vědních oborů. Lze předpokládat, že některé anomální jevy budou vyřešeny v rámci současně postavených vědních oborů (např. psychologie, fyziky či medicíny) jiné za pomoci syntézy několika vědních oborů, a pro některé bude nutno ustavit vědní obory zcela novým způsobem.
Předpokladem pro zkoumání anomálních jevů je zejména získání maxima informací o daném problému z literatury a podrobný rozbor konkrétních případů. Jevy je nutno roztřídit podle podstatných znaků, vzít v úvahu věrohodnost, porovnat výsledky jiných prací a nalézt shody i rozpory. Takový postup naznačuje možný směr výzkumu, ukazuje případné chyby a nedostatky. Je možné, že původní interpret přesně nepostihl podmínky, změnil je, pokus se nezdařil a autor byl prohlášen za podvodníka, s negativními následky pro názor o samotném jevu.
Pro zkoumání anomálních jevů je třeba mít znalosti z několika oborů nebo využívat spolupráce několika vědních oborů, tzn. využívat interdisciplinárního přístupu.
Problematice anomálních jevů chybí v ČR seriózní informační zdroje, časopis, který by se těmito problémy zabýval. Ty, které existují, prezentují jevy ve více než populární rovině. Je i nedostatek odborných sympózií. Pokud se takové akce pořádají, jsou vedeny hlavně z komerčních pohnutek pořadatelů a prezentovány referáty nízké a pochybné úrovně. Nízká odbornost posluchačů a nemístná tolerance k přednášejícím brání tomu, aby se sporné otázky vyřešily.
Úspěch se dostaví při znalostech, stupni informace, neboť skutečná věda vyžaduje vědomosti a kázeň.
V minulosti byly nepoznané jevy obecně (nejen jevy anomální) spjaty s nadpřirozenými příčinami, po jejichž podstatě se nepátralo, byly prohlášeny za nepoznatelné, jejich zkoumání bylo zapovězeno z různých, zejména náboženských pohnutek.
Uznávání existence anomálních jevů vychází z přesvědčení, že nepoznatelné neexistuje, že poznatelné je vše, záleží ovšem na tom, kdy a jak k objasnění dojde.
Oblasti, které zkoumají anomální jevy, chápou poznatelnost světa jako axióm a připouští, že to, co neznáme dnes, můžeme poznat zítra, nebo že dávné poznatky upadly do zapomnění a dnes dochází k jejich znovuobjevení.
Problém klasifikace anomálních jevů
Ani vnitřní klasifikace anomálních jevů není jednotná a je poznamenána převládajícím přístupem - z pozic přírodovědeckého nebo humanitního. Nejčastěji se jevy dělí podle vnějších příznaků nebo podle předpokládaných příčin, které se z dnešního pohledu zdají být stěžejními.
Někdy se jevy rozdělují podle následků, které vyvolávají
Tomuto rozdělení odpovídá dělení jevů na fyzikální a subjektivní.
Dřívější rozdělení na fyzikální a nefyzikální (jako duševní, psychické) neodpovídá pojmu “fyzis”, který označuje přírodu, neboť i člověk se svými prožitky do této přírody patří.
Jak již bylo řečeno, zkoumání anomálních jevů bylo vždy ovlivněno převládajícím zaměřením a vzděláním jednotlivých badatelů - u přírodovědců převládal přírodovědný přístup, u psychologů či parapsychologů převládá přístup z humanitních věd.
Jistým východiskem mohl být vznik vědního oboru, který by oba přístupy spojoval - psychotronika. Ta je však dnes vysvětlována tak, že vznikla v zemích vládnoucí marxistické filozofie jako východisko před parapsychologií a jejími přístupy, a je v podstatě odsouvána do pozadí. K její diskreditaci přispěla i činnost šarlatánů a diletantů všeho druhu.
Bohužel, ani klasifikace psychotronických jevů neobsáhla větší část anomálních jevů, spíše kopírovala předchozí parapsychologii s fyzikálními či přírodovědnými přístupy. M. Nakonečný uvádí, že “oba tyto obory zkoumají totéž až snad na to, že z psychotroniky bylo zatím vyloučeno zkoumání medijních jevů, které mají často psychokinetický (ale nikoli jen tento) charakter.” (7) Z. Rejdák připomíná, že “parapsychologické pojetí bylo převážně psychologicko - filozofické a jestliže chceme parapsychologické jevy poznat v jejich složitosti, tak bylo nezbytné, abychom k tomuto pólu přidali druhý pól, to znamená ještě pojetí fyzikálně - technické.” (8) Vytvoření psychotroniky s jejími interdisciplinárními přístupy a snahou propojit obě metodologie bylo logickým krokem ve vývoji vědy a oprávněným pro zkoumání anomálních jevů.
Psychotronika je chápána jako bionika člověka, kladoucí si za cíl “doplnit zákonitosti živého i neživého světa novými psychologickými, fyzikálními, a biologickými poznatky, odvozenými z určitých mimořádných projevů lidské psychiky a hledat pak také praktické důsledky této problematiky, a to buď s člověkem jako mezičlánkem nebo umělou syntézou s vyloučením člověka.” (9)
Prvotní vymezení psychotroniky vycházelo z dělení parapsychologie : (10)
Daleko lepším přístupem je klasifikace anomálních psychotronických jevů na základě distančních interakcí, tj. vzájemného působení nebo spolupůsobení fyzikální, chemické, mechanické aj. úrovně, v určité kvalitě i kvantitě. Podle toho existuje další klasifikace spojitosti distančních interakcí (dále jen DI) a psychotronických fenoménů. (11) - viz příloha č. 1
V současné době začíná na poli anomálních jevů dominovat přístup, prosazovaný Mezinárodní transpersonální společností (International Transpersonal Societty - ITS). Tento směr vychází z myšlenkového podhoubí hnutí New Age. To sdružuje vědce i prosté zájemce o anomální jevy i rozličné aspekty lidské spirituality. Hnutí New Age vychází z názoru, že současné přírodní vědy neposkytují uspokojivý model světa a uspokojivé vysvětlení určitých jevů, a že těmto vědám chybí vertikální dimenze, tzn. že ve vědeckém přístupu je nedostatek filozofického domýšlení toho, co v přírodě lze pozorovat a také metodologie a metodika přírodních věd vytváří různá omezení a zjednodušení v pojetí světa a života.
V tomto pojetí jsou anomální jevy úzce propojeny na pozorovatele a jeho psychické prožívání. ITS spojuje tyto jevy se zážitky daného pozorovatele a nazývá je transpersonálními (12) (viz příloha č. 2)
Vznik a rozvoj transpersonální psychologie, parapsychologie, psychotroniky vyjadřuje snahu učinit předmětem zkoumání paranormální jevy, neboť ohraničení předmětu současně chápaných vědních oborů je ve své podstatě konvencionalistické, což znamená že je založeno na relativismu vědeckých a filozofických pojmů, hypotéz a teorií.
Všechny jevy, které provází život člověka i celého lidstva mohou být chápány v termínech biologie, medicíny, biochemie, psychologie, ale i jako problémy filozofické či náboženské, přičemž žádný z pokusů zodpovědět otázku čím jsou, si nemůže činit nárok na úplnou odpověď. Všechny tyto odpovědi jsou limitovány aspekty, z nichž vycházejí a metodami, pomoci nichž sebraly důkazy, o které se opírají. Proto nemohou vyloučit jiné přístupy a z nich vyplývající odpovědi.
Anomální jevy obsahují řadu úkazů, např. UFO (unidentifield flying objects - neidentifikované létající objekty), kde existuje několik zásadních problémů - obtížnost samotného výzkumu UFO, nemožnost předpovědět, zjistit, kdy a kde se UFO objeví, možná spojitost s psychickým stavem pozorovatele, apod., dále parapsychologické zážitky - extrasenzorické vnímání (ESP - extrasenzory perception), telepatie, telegnose, telekinese nebo jevy psychotronické povahy - biofyzikální jevy, hledání fyzikálních základů psychických jevů, apod. Transpersonální přístup překonává dosavadní pohledy tím, že slučuje jevy do zvláštní syntézy, zahrnující i jevy jako např. UFO jako jevy psychoidní povahy, tj. jevy, stojící na pomezí psychické a fyzické oblasti.
Závěr
Podle dosavadního zlehčujícího, ignorujícího a odsuzujícího přístupu k anomálním jevům existuje nebezpečí, že nové jevy budou zesměšňováním zatlačeny do pozadí a že nové teorie a poznání bude současnou společností potlačeno či ignorováno.
Je třeba říci, že není možné odmítat závažná tvrzení pouze proto, že popírají či zavrhují základní a pevně zakořeněné principy uznávané nejlepšími soudobými vědci.
Vědecké závěry potřebují pravidelnou inventarizaci svých postupů a předpokladů, neboť vždy existuje možnost degenerace směrem k dogmatickým postojům, které svým pozvolným vývojem nepostačí tlaku nových poznatků.
Zkoumání paranormálních jevů podporuje kritické myšlení a tvůrčí řešení otázek ve vědě a o vědě samotné.
Věda by vždy měla být ochotna revidovat své hypotézy ve světle nových poznatků a teorií, pokud alternativní vysvětlení lépe odpovídají zjištěným zkušenostem.
Dnešní vědní obory problémy anomálních jevů řeší v rámci svých pohledů, případně je neřeší vůbec. Bádání v oblasti anomálních jevů se snaží srovnávat výsledky vědeckého výzkumu a vědeckých teorií a závěrů různých vědních oborů a nalézat netradiční řešení těchto otázek a problémů ve vzájemné vazbě mezi nimi.
Dává to možnost nalézat a ověřovat nejrozmanitější variace těchto vazeb a styčných bodů, což může vést ke zcela novým a zajímavým pohledům na vzniklé souvislosti.
Oblasti, zkoumající anomální jevy dosud nejsou vědními disciplínami. Pro život v těchto oblastech je typické to, co v jiných oborech na počátku jejich konstituování - spory, boj o stěžejní postavení, o vítězství určitých přístupů, atd.
Směry zkoumání anomálních jevů mohou svým nekonformním přístupem k problémům vědy přispět k i jejich řešení. Tím, že volí z hlediska vědy často atypické způsoby vlastní badatelské činnosti, mohou vědu i poznání zkoumaných oblastí vysoce obohatit.
Příloha č. 1
Klasifikace psychotronických jevů
I. DI v lidském organismu
II. DI člověk - člověk
III. DI člověk - živočich
IV. DI člověk - rostlina
V. DI člověk - neživá hmota
VI. DI člověk - fyzikální prostředí
VII. DI člověk - informační pole
VIII. DI živočich - živočich
IX. DI živočich - rostlina
X. DI rostlina - rostlina
XI. DI v živé hmotě obecně
Podle (11)
S jistými dodatky (např. 5.5. biotaxe - přitahování neživých předmětů na lidské tělo), či možnostmi doplnění o jevy, které by mohly být v několika oblastech (např. UFO - ve skupině 5, 6 a možná i 7) lze přijmout.
Příloha č. 2
Transpersonální zážitky
1. Překročení hranic prostoru
2. Překročení hranic lineárního času
3. Záměrná psychokinese
Uvedená klasifikace (12) správně předpokládá, že se tyto zážitky ne vždy vyskytují v čisté formě, ale v kombinaci s dalšími.
Odkazy :
bc. et. dr. L. Šafařík
Z časopisu ZAZ č. 5, roč. 1998