Články, zprávy, aktuality

Cesta klamu

Můj „výzkum“ poltergeista vyvolal takový čtenářský ohlas, že mi přišlo hned několik desítek dopisů na téma strašidel, bubáků, duchů, magnetických kopců, gravitačních anomálií a podobných vymožeností. Vydal jsem se na krušnou pouť výzkumníka. Výsledek ovšem milovníky tajemna nijak zvlášť nepotěší.

Seděl jsem v autě u Moravské Třebové na místě, kde mělo strašit. Přesně podle návodu jsem zajel ke krajnici cesty, která přede mnou klesala dolů, zabrzdil, dal neutrál, zatáhl ruční brzdu, potom jsem citlivě a pomalu, bez cukání, odbrzdil a auto se dalo do pohybu. Směrem dozadu. Couval jsem do kopce, díval se do zrcátek, zda mě nepřijíždí rozemlít nějaký kamión, a snažil se nemyslet na to, že neplatí Newtonovy zákony. Jel jsem už do toho kopce pozadu rychlostí asi patnáct kilometrů za hodinu. Nastartoval jsem, sjel na nejbližší odbočku do lesa, sedl na pařez a přemýšlel, co si s tímhle nenadálým setkáním třetího či čtvrtého druhu počnu. 

LOS MAGNETOS 

Nejdříve jsem se vydal na méně slavný magnetický kopec, či spíše kopeček. Byl blízko Prahy. Mezi Českým Dubem a Hodkovicemi nad Mohelkou, zhruba v polovině cesty na silnici č. 278, mezi odbočkou na Bohdánkov a Horním Vlčetínem. Kdysi tam bylo na silnici načmáráno bílou barvou „los magnetos“. Ufologický server www.kpufo.cz  k tomuto místu říká: „Na malém stoupání o délce asi 200 m každý cyklista pozná, že nápis zde není jen tak. Jede se jako se zabržděným kolem. Cyklisté se více zapotí a také řidiči projíždějících aut přeřazují. Místní občané potvrzují, že zde tato anomálie byla vždycky. Za Vlčetínem je však opět vše v pořádku. Co je za tímto úkazem?“ Mezi Českým Dubem a Hodkovicemi nad Mohelkou jsem najezdil čtyřicet kilometrů při hledání anomálie. Nepodařilo se - nápis již vybledl. Po odstavení vozu jsem vyhledal místní průvodce (manželský pár) a nechal se na anomálii doprovodit. Byla to dálka, nejsem cyklista, přesto jsem se cestou zapotil. Jinak nic. Anomálie se zachovala, jak se na správný paranormální jev sluší. Nebyla tam. 

Mnohem slibněji vypadala moravskotřebovská gravitační anomálie. Zatímco kopec u Dubu ventilovali jen sběratelé mimozemšťanů, o kopci u Třebové jsem se dočetl z mailů, diskusí i nejrůznějších zdrojů na Internetu. Do kopce tu prý nejezdí jen auta. „Totéž se stane třeba i s naplněnou plastovou lahví,“ píše se na www.excalibur.cz. „Proto nejde pouze o magnetickou energii, i když je na protějším kopci velký pramen se silně železitou vodou. Citlivým lidem může toto místo způsobit točení hlavy i různé pocity a prostor vytváří silný optický klam. Proto se zde nenechte zmást - cesta je sice mírně, ale opravdu z kopce. Zde zkrátka přestávají platit běžné fyzikální zákony tohoto světa. Pátého prosince 2005 odvysílala TV NOVA v hlavních zprávách reportáž, kde ukazovala, jak na této cestě předměty samy jedou do kopce, a přítomen byl i fyzik, jenž se jevu velmi podivoval ...“ 

Hlavní tah z Moravy do Čech vede mezi Moravskou Třebovou a Svitavami tunelem. Silnice k němu je po lijácích zavalena zeminou, a tak všechna auta z hlavní nyní objížďkou zahýbají na starou cestu, kudy se jezdilo před vybudováním tunelu. Bohužel - právě na této cestě straší. Experimenty tedy probíhaly těsně vedle kamiónů projíždějících čtyřiceti - až šedesátikilometrovou rychlostí. 

Bubumetr z Feřtekova peřiňáku  Foto: Jiří X. Doležal	Tolika mincemi bylo třeba libelu vyvážit do roviny ...  Foto: Jiří X. Doležal

Vzal jsem plastovou láhev a opatrně, u kraje silnice, ji položil na asfalt. Zaváhala a rozjela se do kopce. Chytil jsem ji, než ji přejelo auto. Vylil jsem ji, prázná PET láhev se rozeběhla do kopce stejně neochvějně. Gravitační anomálie podobného typu totiž existují výhradně jako teoretický koncept, v praxi je nikdo neviděl. Tak jsem jel domů. 

Další návštěva Moravské Třebové -zatímco jsem se pokoušel kontaktovat fyziky, vybudovat bubumetr a sehnat informace - byla trochu skličující. Místo proměřoval proutkař: „Je tu jedna malá geopatogenní zóna, což s věcí nijak nesouvisí, a jinak vůbec nic.“ Láhve se přesto kutálely spokojeně dál do kopce. Proutkař zato působil nespokojeně a vysvětloval mi, že mladé stromy rostou tak, že jejich kmeny svírají netradiční úhel s asfaltem - tedy jako by ta cesta, co je zjevně z kopce, byla do kopce. Na stromu poznám, je-li listnatý, nebo jehličnatý, ve věcech sklonu kmenů fakt nemám vypracovanou citlivost, tak jsem jeho informace neřešil. 

OREGON VORTEX 

„Poblíž obce Los Banos u posvátné hory Makiling na Filipínách se nachází takzvaný magnetický kopec. Je zvláštní tím, že na jeho vrchol vyjedou auta s vypnutým motorem. Motor se vypne, ale auto je taženo zvláštní silou a jede samo do kopce. Nejedná se o magnetismus, jak ho definuje naše fyzika, protože jsou zde přitahovány i předměty nekovové, třeba plastikové láhve. Jednoduše řečeno, působí zde nějaká energie, která k sobě přitahuje hmotu. Takových zvláštních energetických míst je prý na Filipínách i různě po světě více,“ četl jsem na serveru zeme.sopka.cz po návratu domů. Hmm. K pochopení jevu, kterému nerozumím, mi skutečnost, že ho mají i jinde, fakt nepomůže. 

„Pojem ,magnetický‘ je nesprávný a spíše by se mělo používat pojmu gravity vortex - viz takzvaný oregonský gravitační vír!“ reagoval kdosi v jedné z diskusí a já našel server o onom oregonském zázraku (www.oregonvortex.com). Tvrdí se na něm, že v onom podivném místě v Oregonu je nějaká šišatá gravitace, na serveru najdeme fotky, jak je tam jeden a tentýž člověk na různých místech různě velký, a podobné argumenty, a na žádné z fotografií není jak na potvoru vyfotografovaný metr. Stejně tak bolestně absentují i jakékoliv vědecké informace o jevu, ale přesto se na něm pár lidí uživí. Přes Internet si můžete objednat za sedm dolarů knihu či DVD o Oregon gravity vortex. 

V nouzi jsem se uchýlil k vědcům. Moravská Třebová je blízko Olomouce, a tak jsem volal tam. Docent RNDr. Roman Kubínek, CSc., je vedoucím katedry experimentální fyziky Univerzity Palackého v Olomouci. Vysoukal jsem ze sebe, proč volám, a pan docent naprosto vážně odpověděl, že o jevu slyšel z televize, konzultoval jej s kolegy z katedry mechaniky a dospěli k závěru, že byla-li reportáž pravdivá, neplatí na místě Newtonovy zákony. Zdroj však nebyl natolik věrohodný, aby lidé z jeho katedry na místo vyrazili ... 

Očekával jsem, že mě okamžitě se strašidlem pošle kamsi, a on je místo zarytého skeptika otevřený, racionální člověk! Poradil mi několik metodologických vychytávek k měření a domluvili jsme se, že mu hned po kvantifikaci strašení dám vědět. 

BUBU RESEARCH TEAM 

Chtěl jsem jev jenom popsat, takže úkolem bylo zjistit, kde, kterým směrem a jakou intenzitou ona síla působí. To vše v trochu měřitelnějších podmínkách, než je plastová láhev na asfaltu. Bylo třeba sestrojit jednoduchý přístroj na měření strašidla, pracovně bubumetr. Po krátké redakční poradě, kde jsem nastínil jeho základní technické parametry, se k těmto účelům kolega Feřtek rozhodl obětovat peřiňák. Doma jsem do něj pořídil nákres symetrického osmiúhelníku se středem, odkud bude silou tažený míček vypouštěn a bude jednoznačné, kam míří. V hračkářství jsem zakoupil dva míčky různé hmotnosti. 

Když jsme nakonec vyjížděli z Prahy, měl náš Bubu Research Team pět členů vybavených oranžovými vestami, jeli jsme skorododávkou, abychom se vešli i s bubumetrem, a kromě něj a míčků jsme měli také videokameru, foťák, dvě vodováhy, pásmo, lať, letecké snímky místa, křídy na kreslení drah, kompas a v tom zmatku nás bohužel nenapadlo vzít žádné hulení. 

Na místě jsme předpisově sjeli z hlavní na starou cestu, zastavili, odbrzdili a rozjeli se dozadu. Do kopce. Ve voze zavládla všeobecná spokojenost, celou cestu jsme se totiž obávali, aby strašidlo nemělo náhradní volno. Zaparkovali jsme a začal terénní výzkum. 

KOULELO SE, KOULELO ... 

Zaparkovali jsme na udusané půdě pod silničním nájezdem do tunelu, který se na mohutných betonových pilířích tyčí nad krajinou se strašidlem. Bylo nás tolik, že vykalibrovat bubumetr trvalo pouze pár minut. Obřadně jsem položil míček doprostřed a sledoval, jakým směrem se bude kutálet. Nic. Se zlým tušením jsem natáhl reflexní vestu a vydal se na silnici, na níž jsme před chvílí tak pěkně v plně naloženém autě couvali bez motoru do kopce. Po silnici, která nyní byla z našeho úhlu pohledu do kopce. Třímal jsem lať a dvě vodováhy. Došel jsem k asfaltu, položil lať a na ni vodováhu. 

Proutkař měl pravdu. To, že jsme předtím s autem couvali a že se koulely láhve, bylo poměrně normální. Bylo to totiž z kopce ... Položil jsem oba míčky na silnici. Koulely se. Plně v souladu s přírodními zákonitostmi a vodováhou z kopce, který ovšem vypadal, jako by byl do kopce. Připomínám, že jsem předtím nic nekouřil. Ale přiznávám, že když jsem si z vodováhy její tristní ortel přečetl, opravdu jsem jointa potřeboval. 

Když se u ní vystřídal celý Bubu Research Team, odhlasovali jsme, že je to „z kopce“, a ne „do kopce“ a není co zkoumat. Pokusil jsem se celý optický klam nafotit. Celá tamní krajina je vlastně úbočí hory. Proti ní trčí přivaděč k tunelu, který stoupá v překvapivě vysokém úhlu. Silnice je navíc na vysokém náspu. Takže sjezd z ní vypadá, že je velice výrazně „z kopce“. Ve skutečnosti však je - vzhledem k okolní krajině - naopak „do kopce“. Ach jo ... Naložili jsme peřiňák a vydali se dvě stě padesát kilometrů nazpět. 

„To je fakt dobrý, pozvat patnáct lidí na to, že se míček kutálí z kopce!“ podotkla jedna z členek Bubu Teamu cestou zpět. Vysadit jsme ji nemohli, protože auto bylo její. Takže mi nakonec dodal trochu optimismu jedině docent Kubínek. Vezme prý na místo studenty - dobrý příklad pěkného optického klamu je lepší než nich.

P. S.: Máte-li doma nebo v okolí strašidlo, ducha, bubáka, nebo alespoň gravitační anomálii, neváhejte napsat do redakce - náš Bubu Research Team k vám dorazí obratem i s Feřtekovým peřiňákem!

Reflex 23/2006